Uloupené umění

Za druhé světové války byly nenávratně zničeny či vyrabovány stovky tisíc polských uměleckých děl, historických rukopisů či tisků a archiválií. Mnoho vynikajících polských odborníků v muzejnictví i řadových zaměstnanců muzeí zaplatilo nejvyšší cenu – cenu vlastního života – za pokus o ochranu národního dědictví. I přesto, že od vypuknutí války uplynulo víc než osmdesát let, Polsko nepřestává hledat a získávat zpět ukradené kulturní památky.

Již od samého začátku války podnikaly okupační mocnosti – 1. září 1939 Německo a po 17. září 1939 i Sovětský svaz – kroky, které cíleně vedly k likvidaci jak kulturních statků, tak polských elit. V německém koncentračním táboře Mauthausen byly vězněny tisíce polských umělců, architektů, novinářů, spisovatelů, básníků, hudebníků, skladatelů, lidí společensky a politicky aktivních, vysokoškolských pedagogů a studentů. Zhruba třicet tisíc z nich bylo zavražděno.

Cílem německých a sovětských zločinů se stala polská inteligence, polská kultura, identita, nezávislost, krátce řečeno – polskost.

V listopadu 1939 provedly německé oddíly SS akci Sonderaktion Krakau. Krakovští univerzitní profesoři byli lstí vylákáni na shromáždění do budovy Collegium Novum Jagellonské univerzity a následně odvezeni do koncentračních táborů. Také mezi oběťmi zločinu v Palmirách nedaleko Varšavy, kde došlo v období od prosince 1939 do července 1941 k hromadným vraždám, byli zástupci polských politických, intelektuálních a kulturních elit. Padesát předních polských vzdělanců, lvovských profesorů, jejich blízkých a spolupracovníků bylo zavražděno v červenci 1941. Nelze pominout ani řadu vynikajících polských tvůrců, kteří padli v boji v řadách odbojové Zemské armády, během varšavského povstání nebo zahynuli při vojenských akcích okupantů. Mezi šesti miliony polskými oběťmi války – z toho byly tři miliony polských Židů – tvořili obrovskou část představitelé polské inteligence; byla vyvražděna třetina polských elit.

Od září 1939 německé okupační orgány metodicky a plánovitě inventarizovaly, zabavovaly a odvážely do Říše celé muzejní a galerijní sbírky. Fenomén dokonalé organizace nacistické mašinerie konfiskátů a odvozů polského dědictví byl založen na předválečných průzkumech, které provedli němečtí historici umění.

Polské umělecké sbírky byly už od prvních dnů války kolbištěm, na kterém o svou sféru vlivu zápasili nejvyšší představitelé třetí říše: reichsführer SS Heinrich Himmler, říšský maršál a vrchní velitel luftwaffe Hermann Göring a Hans Frank – generální guvernér na území okupovaného Polska. V západních oblastech Polska, přičleněných k Říši, působil úřad založený Göringem – Haupttreuhandstelle Ost; Generální gouvernement vytvořený z okupovaných území byl působištěm zvláštního komanda – Einsatzkommando Paulsen, které fungovalo v rámci struktury organizace Ahnenerbe, založené Himmlerem, zvláštního zmocněnce pro pořízení soupisu a zajištění uměleckých děl a kulturních památek dr. Kajetana Mühlmanna, kterého do Krakova poslal Göring, zvláštního Hitlerova zmocněnce pro záležitosti vytvoření führerova muzea v Linci – dr. Hanse Posseho, a konečně i samotného generálního guvernéra Hanse Franka, kterému nebyla po chuti činnost všech ostatních organizačních jednotek zabývajících se rabováním uměleckých děl.

Němci zcela vědomě porušovali Haagskou konvenci, snažili se však dodat loupežím zdání zákonnosti. Jak na polském území přičleněném ke třetí říši, tak v Generálním gouvernementu byly vydány oběžníky a nařízení postihující rekvizice uměleckých děl ze soukromých, církevních a také veřejných sbírek. Rabování z veřejných sbírek bylo na pozadí západní Evropy bezprecedentní a nedocházelo k němu v jiných okupovaných zemích, například v Nizozemsku či ve Francii. Osoby přímo zapojené do tohoto procesu nebyly vybrány náhodně: byli to titulovaní němečtí a rakouští historici, kunsthistorici a archeologové, zaměstnanci muzeí, univerzit a vědeckých ústavů.

Okupační vojska na polském území se řídila myšlenkami Josepha Goebbelse: „Polský národ si nezaslouží být nazýván kulturním národem.“ Ničení polské kultury probíhalo také jejím záměrným znevažováním. Němci dokazovali závislost umění rozvíjejícího se v polských zemích na německém umění, respektive jeho malou samostatnou uměleckou hodnotu. V úvodu katalogu Sichergestellte Kunstwerke im Generalgouvernement, který shrnuje práci Mühlmannova týmu a obsahuje popis víc než 520 nejcennějších uměleckých děl zrekvírovaných z polských sbírek, se dočteme: „Zdá se zbytečné mluvit o samostatném vývoji polské kultury v historických obdobích. Existují umělecká díla s německými rysy, existují díla holandská nebo vlámská, která svým duchem a charakterem nevyjadřují nic jiného než německou podstatu a sílu německé kultury.“

Další kapitolu drancování polských kulturních statků napsala Rudá armáda. Existovaly tzv. zvláštní trofejní brigády (rusky: trofejnye otrjady; trofejnyj – dobytý, ukořistěný), které zajišťovaly a odesílaly do Sovětského svazu umělecká díla z Polska. Památky vyvezené v té době z Polska se dodnes nacházejí v ruských muzeích. Rusové systematicky kradli umělecká díla v Polsku i po skončení válečných akcí.

První poválečné odhady hovořily o víc než 516 000 uloupených nebo zničených polských obrazů a památek v celkové hodnotě několika desítek miliard tehdejších dolarů.

Víc než polovina předmětů shromážděných v muzeích se ztratila. Ztraceným ikonickým dílem je bezpochyby Portrét mladého muže od slavného italského renesančního malíře Rafaela Santiho. Před válkou byl ozdobou sbírky Czartoryských v Krakově. Dílo bylo zrekvírováno německými okupačními úřady a v roce 1944 odvezeno. Dalším ztraceným dílem italské renesance je tondo Lorenza di Credi Adorace Jezulátka, před válkou umístěné ve Velkopolském muzeu v Poznani. V roce 1943 byla tato památka spolu s většinou sbírky obrazů převezena do pevností v Kahlau a poté dále do Německa – do pozdější sovětské okupační zóny. Na rozdíl od Rafaelova mistrovského díla je místo uložení tonda dobře známé: Puškinovo muzeum výtvarného umění v Moskvě.

V polských muzeích a sbírkách stále zejí prázdnotou místa po válečném rabování. Databáze válečných ztrát, kterou vede polské Ministerstvo kultury a národního dědictví, čítá téměř 66 000 předmětů, což je pouhým zlomkem z odhadovaných 516 000 ztracených děl.

Aktivity polské strany vedou k individuálním gestům lidí, kteří vracejí díla ukradená jejich předky do mateřských sbírek. Tak učinil jistý německý občan, který vrátil obraz Franciszka Mrażka Na peci, ukradený za druhé světové války jeho dědečkem, jenž jako důstojník wehrmachtu pobýval v paláci ve Spale.

Avšak pouze změna přístupu úřadů a změna legislativy v zemích, jako je Německo, kde jsou umělecká díla uloupená a vyvezená z Polska během druhé světové války stále uchovávána a také nabízena k prodeji, může vést k tomu, že občané těchto zemí budou muset tyto předměty vrátit do jejich domovských sbírek.

Nezapomínejme a mluvme nahlas o tom, že případy rabování kulturních statků nejsou promlčeny, a to nejen z etického a morálního hlediska, ale ani z hlediska mezinárodního práva. Vzhledem ke zvláštní povaze uměleckých děl a jejich nemateriální hodnotě je navrácení uloupených předmětů na místo, odkud byly odcizeny, nejvhodnější formou nápravy, a to nezávisle na řešeních, jako jsou reparace, digitalizace nebo zhotovování kopií. Restituce je trvalý a nekonečný proces. S tím, jak vstupujeme do nové oblasti restitucí kulturních statků, jako jsou nedávné příklady západoevropských muzeí, která vracejí uloupené koloniální předměty do zemí jejich původu, mějme na paměti, že restituce uměleckých děl uloupených během druhé světové války je stále nedokončenou záležitostí.

Tento příběh dosud není uzavřen.