Aktuálnost dějin druhé světové války

Druhá světová válka začala 1. září 1939. Třetí německá říše bez varování zahájila invazi do Polska. Jedním z prvních válečných činů bylo ostřelování polského muničního skladu na poloostrově Westerplatte. Palbu na polské vojáky zahájila bitevní loď Schleswig-Holstein, která předtím připlula do Gdaňsku na údajně mírovou návštěvu.

Připomínám tato základní fakta 83 let od vypuknutí druhé světové války, protože kvůli časovému odstupu si evropské společnosti stále méně uvědomují počátky událostí, které formovaly moderní Evropu. Čím méně přímých svědků těchto událostí mezi námi zůstává, tím křehčí je válečná paměť a tím větší odpovědnost za péči o pravdu leží na našich bedrech. A tato odpovědnost je dnes v sázce více než kdykoli v poválečné historii.

Předválečná Evropa se dostala do pasti druhé světové války, protože dlouhá léta nedokázala pochopit a správně vyhodnotit hrozbu, kterou představovaly dvě totalitní ideologie. Sovětský komunismus a německý nacismus byly jevy, které byly pro tehdejší politické elity zcela nepochopitelné. Zejména nacismus a masová fascinace Němců Hitlerem přesahovaly hranice evropské představivosti. Koneckonců Německo zůstávalo po léta vzorem vysoce rozvinuté kultury, která nebyla náchylná k masovému šílenství.

Od samého počátku své vlády v Německu se Hitler netajil svými imperiálními ambicemi. A krok za krokem tyto ambice realizoval, nejprve anšlusem Rakouska, poté okupací Československa. Každý z těchto kroků se setkal s pasivním postojem Evropy, která si namlouvala, že pokud budou uspokojeny německé choutky, válce se lze vyhnout. Cenou za mír mělo být zotročení národů a států, které Německo považovalo za svou sféru vlivu, za svůj Lebensraum.

Polsko bylo v tomto ohledu jedinečné. Hitler nejednou lákal Poláky nabídkami spolupráce výměnou za status podřízeného státu, ale žádná z těchto nabídek nebyla přijata. Rozhodnutí Německa proto mohlo být jediné – invaze. Zároveň měl Hitler dvě obavy. První se týkala reakce Západu na útok na polského spojence. Druhá – reakce Sovětského svazu, který byl vůči třetí říši oficiálně nepřátelský.

Oba totalitní režimy spojovala navzdory mnoha rozdílům touha zničit polský stát. Třetí říše a SSSR proto podepsaly 23. srpna 1939 pakt o neútočení a v tajném dodatkovém protokolu se dohodly na rozdělení území Polska, Litvy, Lotyšska, Estonska, Finska a Rumunska. Pakt Molotov–Ribbentrop zpečetil osud střední a východní Evropy. 1. září Německo udeřilo na Polsko, 17. září zaútočila Rudá armáda z druhé strany. Polsko se stalo první krvavou obětí války a Hitler a Stalin měli pocit, že dosáhli dvojího vítězství. Nejenže využili své drtivé vojenské převahy k okamžitému vítězství, ale také nečelili žádné hmatatelné reakci západních zemí.

Moderní Evropa je postavena na vzpomínce na vítězství nad nacismem a zároveň na hanebném popírání pravdy o vlastní pasivitě v první fázi války. Když Polsko krvácelo a jako první se postavilo zločinnému režimu, bylo v Paříži, nebo dokonce v Londýně ještě mnoho lidí, kteří věřili, že se Hitler zastaví u Varšavy. Brzy zjistili, jak moc se mýlili.

To, co se přihodilo Polsku, i to, co se dělo na jeho území během německé okupace, je příběh totální dehumanizace. Právě na území Polska prováděli Němci své nejkrutější zločiny. Právě na polském území byla vybudována většina infrastruktury, která byla použita k jednomu z nejstrašnějších zločinů v dějinách – holocaustu. V mnoha západních zemích byla okupace bolestnou, ale přežitelnou zkušeností. V Polsku mezitím miliony Poláků a Židů denně bojovaly o přežití, když s nimi bylo zacházeno jako s podlidmi. Židovský národ byl národem „pánů“ od počátku odsouzen k likvidaci. Polský národ byl zařazen do kategorie národa otroků, jehož velká část měla být také vyvražděna.

Svědectví o tom, že Německo proměnilo Polsko v peklo na zemi, se na Západ dostávalo velmi pomalu. Symbolický je příběh Jana Karského, který jako jeden z prvních předal Spojeným státům zprávu o německých zločinech – vyhlazování Židů. Ani tehdy, přestože válka trvala už mnoho měsíců, nebyl Západ připraven přijmout celou pravdu.

Schopnost podívat se pravdě o druhé světové válce do očí je nejen naší povinností vůči minulosti, ale také vůči budoucnosti. Skutečnost, že poválečné Německo bylo tak rychle znovu začleněno do mezinárodního společenství, aniž by došlo k důkladnému zúčtování s jeho válečnými zločinci, otevřela bránu k relativizaci zla. V politice je málokdy prostor pro moralizování, ale pokud jde o hodnocení totalitních režimů, nemůžeme pochybovat – šlo o absolutní zlo a jeho pachatelé se jednou provždy vyloučili z lidského společenství. Místo toho stále častěji slyšíme a čteme o spoluvině obětí. Odtud je už jen krůček k tomu, aby se historie zcela obrátila a byla postavena na hlavu. V případě Polska tento krok neučinil nikdo jiný než Vladimir Putin. Ruská propaganda se totiž po léta snaží světu namluvit, že za vypuknutí druhé světové války může Polsko. Lež tak drzá, až je absurdní, je jedním ze základních znaků totalitní propagandy.

Historická srovnání jsou zrádná, ale je těžké se jim dnes vyhnout. Pokud bychom genezi druhé světové války přepsali do současných podmínek, vrcholem by byla ruská invaze na Ukrajinu. To, že k ní skutečně došlo, znamená, že mnoho zemí zapomnělo na lekce 20. století. Čelíme obnovujícímu se impériu s totalitními tendencemi. Před 83 lety se Polsko jako první odmítlo podřídit. Zvolilo si věrnost svobodě, věrnost základním hodnotám západní civilizace. A bylo svými spojenci zrazeno. Pokud se nyní obracíme k těmto událostem, není to jen proto, abychom si je připomněli, ale abychom neopakovali stejné chyby jako tehdy.

Text publikovaný společně s polským měsíčníkem Wszystko co Najważniejsze v rámci historického projektu s Ústavem paměti národa IPN ve Varšavě a Polskou národní nadací.