Německé reparace včera a dnes

Otázka reparací a válečného odškodnění ze strany Německa ve prospěch Polska je pro historika fascinující – a to i pro takového historika, který by se rád blíž seznámil s tím, na jakém základě vznikal po roce 1990 koncept německo-polského „usmíření“. Právě toto slovo je totiž na obou březích řeky Odry skloňováno ve všech možných pádech.

Postoj německé spolkové vlády, německých politiků, odborníků a komentátorů je v tomto ohledu jednotný: Polsko nemá nárok na nic, protože Polská lidová republika se v roce 1953 reparací vzdala a reparační nároky jsou pouhým projevem nacionalismu a vyvoláváním protiněmeckých nálad. Jistě, Německo přijímá morální zodpovědnost za své zločiny, ale nemůže to být odpovědnost hmotná. V Polsku naopak zaznívají hlasy, že vzhledem k tomu, že postoj Berlína je v této otázce konzistentní a pevný, může vytahování této problematiky vést pouze ke zhoršení vzájemných vztahů. Kazimierz Wóycicki dokonce napsal, že nastolovat otázku reparací je prý ze strany Polska – nemorální.

Snahy dalších a dalších vlád Spolkové republiky Německo vyhnout se tomu, aby musely vyplácet odškodnění polským obětem – a pokud by k tomu náhodou došlo, tak aby to byly částky co nejnižší –, jsou pro německou stranu ostudné. Je to příběh plný cynismu, vytáček, a dokonce i prachobyčejného lhaní. Do momentu, kdy došlo ke sjednocení Německa, vyplatila Spolková republika Německo jako odškodnění za druhou světovou válku zahraničním obětem víc než 100 miliard marek (DM). Polsko z toho obdrželo pouhých 100 milionů marek – tedy jedno promile. Do dnešního dne z toho Polsko získalo od Německa – po dlouhých a náročných jednáních – jen necelých 6 miliard zlotých, tedy přibližně 1,3 miliardy eur. Toto je tedy částka, kterou obdrželi občané země (ti, kterým se podařilo přežít), která si snad jako žádná jiná zasloužila reparace za ztráty, jež utrpěla během této nejstrašnější války v dějinách.

Připomeňme si v této souvislosti následující fakta: Na postupimské konferenci byly Polsku přiznány – kromě území východně od Odry a Lužické Nisy (jež však nebylo považováno za reparace, ale souviselo to se Stalinovým rozhodnutím zabrat ve prospěch SSSR východní část někdejší druhé Polské republiky) – také reparace od Německa. Polsko bylo bohužel jedinou zemí, která měla tyto reparace dostat prostřednictvím SSSR. Již dva týdny po postupimské konferenci byla varšavská vláda, podřízená v té době Moskvě, přinucena podepsat polsko-sovětskou obchodní dohodu, podle níž bylo dodání německých reparací podmíněno dodávkami obrovského množství polského uhlí do Sovětského svazu (8 až 13 milionů tun ročně), a to za ceny mnohonásobně nižší, než jaké tehdy panovaly na světových trzích. V tajném protokolu byla tato cena stanovena na 1,22 amerického dolaru za tunu, což nejspíš sotva pokrývalo náklady na těžbu a dopravu uhlí na hranice. Ztráty z toho plynoucí přispěly k tomu, že přínos reparačních dodávek se ukázal jako nulový, obzvlášť v situaci, kdy materiální hodnota některých dodaných položek byla problematická: Kupříkladu v roce 1949 dodal SSSR Polsku v rámci reparací 6 milionů výtisků děl Marxe, Lenina a Stalina v polštině, což se zaúčtovalo jako 10 % hodnoty veškerého zboží v daném roce dodaného.

V roce 1953 došlo k obratu sovětské politiky vůči Německu. Moskva rozhodla, že reparační dodávky budou ukončeny. Tehdejší vláda Polské lidové republiky vedená Bolesławem Bierutem nedostala prostor k vyjádření. Na zasedání 23. srpna 1953 bylo bez možnosti jakékoli diskuse jednomyslně přijato prohlášení, že se Polsko vzdává reparací. Od té doby Německo nechce slyšet o reparacích ve prospěch Polska ani o odškodnění určeném pro jeho občany. V roce 1958 řekl šéf úřadu kancléře Konrada Adenauera Hans Globke (mimochodem bývalý nacista) poslanci polského Sejmu Stanisławu Stommovi, že platit reparace Polsku by znamenalo podporovat komunistický režim. Žádosti polských občanů v Německu nebyly vůbec přijímány s poukazem na to, že mezi Německem a Polskou lidovou republikou tehdy neexistovaly diplomatické vztahy. Když došlo v roce 1972 k jejich oficiálnímu navázání, řeklo se, že lhůta pro podání žádostí vypršela 31. prosince 1969. Kancléř Willy Brandt v roce 1972 v rozhovoru s polským ministrem zahraničí uvedl, že německá společnost, zejména mladá generace, vystupuje proti placení reparací. Jediné, co bylo před sjednocením Německa dojednáno, tudíž byla dohoda z roku 1972 o tom, že bude přeživším polským obětem nacistických pseudomedicínských pokusů vyplaceno celkem 100 milionů marek. A v roce 1990, kdy se Německo sjednocovalo, učinil kancléř Helmut Kohl vše pro to, aby se otázka reparací vůbec neotvírala. Zašel dokonce tak daleko, že prezidenta George H. W. Bushe (schůzka v Camp Davidu 24. února 1990) oklamal, když tvrdil, že Polsko už v této věci obdrželo od Německa „vysoké částky“. Kohl prý dokonce zamýšlel podmínit uznání hranice na Odře a Nise ze strany sjednoceného Německa tím, že opětovně demokratické Polsko potvrdí, že deklarace schválená Bierutovou vládou má stále právní moc.

Teprve po sjednocení Německa v roce 1991 byla podepsána dohoda o zřízení Nadace polsko-německého smíření, do níž Spolková republika Německo vložila 500 milionů marek určených na výplatu finančních kompenzací (výrazu „reparace“ se ovšem pečlivě vyhýbala). Ve srovnání s tím, co obdržely jiné státy, šlo stále o částku nevysokou. Až na konci devadesátých let se podařilo dojednat vyšší kompenzace určené pro žijící bývalé nuceně nasazené pracovníky. Někteří z nich dostali několik set zlotých.

Během druhé světové války utrpělo Polsko vinou Německa proporčně největší hmotné škody i osobní ztráty. Zvláštní kategorii tvoří utrpení a vykořisťování. Chci tu ovšem poukázal ještě na jeden fatální důsledek války, kterou Polsku naplánovala, připravila a v roce 1939 rozpoutala Hitlerova německá třetí říše: v důsledku této války bylo Polsko na 45 let degradováno do postavení satelitního státu, podřízeného Moskvě. Státu, jehož vláda musela plnit příkazy Kremlu i v otázce německých reparací a přijmout je v podobě, jež byla v zásadním rozporu s polskými národními zájmy. To, že se německá strana odvolává na fakt, že se Polsko „zřeklo“ německých reparací, když to Bierutově vládě nadiktoval sovětský hegemon, je z výše uvedených důvodů krajně nevhodné a s ohledem na neustálé poukazy Německa na vůli k usmíření a zdůrazňování významu „hodnot“ v zahraniční politice to silně zavání pokrytectvím.

Článek vyšel původně v čísle 3 názorového časopisu Wszystko Co najważniejsze.