Reparacemi k usmíření

Berlín reaguje na jakoukoli zmínku o válečných reparacích podrážděně. A přitom by jejich vyplacení bylo obrovským krokem a šancí pro Německo, jak dojít k úplnému polsko-německému usmíření.

„Zabíjeli zcela bezohledně, bez jakýchkoli zábran,“ vypráví pohnutě Winicjusz Natoniewski. Bylo mu pouhých šest let, když 2. února 1944 Němci vypálili jeho rodnou vesnici Szczecyn v lublinském regionu. Stejný osud tehdy potkal i několik blízkých obcí, které nacisté podezřívali z podpory partyzánů. Celkem toho dne zemřelo 800–1300 obyvatel, včetně žen a dětí. Byla to jedna z nejbrutálnějších „pacifikačních“ akcí, kterou Němci provedli ve venkovských oblastech okupovaného Polska.

Natoniewski přežil, ale utrpěl citelné popáleniny. Jizvy mu zůstaly navždy, stejně jako traumata. „Říká, že to je neuzavřená záležitost jeho života,“ vysvětluje jeho dcera Bożena. Její otec nezískal status válečného invalidy, protože nesplňuje zákonná kritéria. Nedostal dávku vyplácenou z prostředků nadace Polsko-německé smíření (Polsko-Niemieckie Pojednanie), protože tato podpora byla určena pouze určitým kategoriím obětí. S vědomím, že nemá ani tu nejmenší šanci na jakékoli zadostiučinění ze strany německého soudnictví, zažaloval německý stát u soudu v Polsku. Bez úspěchu – Nejvyšší soud odkazoval na imunitu Německa. Nepomohla ani stížnost u Evropského soudu pro lidská práva – ten ani nepřijal tento podnět k projednání.

Případ Natoniewského ukazuje jasně: nelze hovořit o tom, že by se Německo plně vypořádalo s druhou světovou válkou. Při nejrůznějších výročích a pietních aktech sice zaznívají z úst německých politiků hezká slova o mimořádné historické odpovědnosti jejich země. Zcela zjevně to však nemá být – když nepočítáme drobná, často vynucená gesta – odpovědnost hmotná. Přejde-li se totiž ke konkrétním záležitostem, přichází na řadu odkazování na právní kličky, nedůstojná hra na promlčení a zapomnění.

Po vzniku SRN individuální odškodnění pro oběti německého nacismu zpočátku vůbec nezahrnovalo polské občany. Pozdější platby – pro oběti lékařských experimentů či nuceně nasazené – jsou spíš symbolické v porovnání s hekatombami, které Němci rozpoutali v Polsku v letech 1939–1945. Drsně řečeno, dávky obdrželi ti, kteří žili dostatečně dlouho a dali se zařadit do „příslušné“ skupiny obětí. I oni však měli často pocit, že se dočkali pouhé almužny.

Podobná hra probíhá kolem válečných reparací neboli kompenzací nikoli již pro individuální oběti, ale pro Polsko jako stát napadený a brutálně okupovaný Německem. Další a další vlády v Berlíně se pokoušejí přesvědčit svět, že tato záležitost je z právního hlediska uzavřena. Ti samí politici, kteří se dennodenně rádi odvolávají na morálku, o této věci hovoří bezduchým jazykem paragrafů. Usilovně se snaží vysvětlit, proč nemusejí platit reparace. A jako čert kříži se vyhýbají odpovědi na otázku, proč platit nechtějí.

Někdy padne argument, že reparace nikam nevedou, že po první světové válce vehnaly Německo do krize, a tím nepřímo vyšlapaly cestu k moci Adolfu Hitlerovi. Jako historik však s touto analogií nemohu souhlasit. Dnes je Německo největší ekonomikou Evropské unie – nesrovnatelně silnější a odolnější vůči krizím než v období předválečné výmarské republiky. Málokdo ví, že reparace za první světovou válku Německo splácelo až do roku 2010. Nijak mu to nezabránilo ve vybudování bohaté země.

Někdy také slýchám, že téměř celá Evropa zakusila následky druhé světové války, a kdyby se všechny vlády domáhaly reparací, nároky by nebraly konce. Ten, kdo se odvolává na tento argument, zcela jistě nezná specifika německé okupace polského území, nesrovnatelně brutálnější než v západní Evropě. Téměř šest milionů obětí, masové vyhlazování v táborech, demonstrační i utajené popravy, násilné vysídlování, rabování kulturních statků, cílené boření měst a vypalování vesnic – to vše nejen zanechalo hluboká traumata, ale také přineslo kolosální ztráty, které se dají poměrně přesně spočítat. Žádný z našich předků, zavražděných za druhé světové války, nám nedal právo, abychom jeho jménem provedli plnou abolici všech těch křivd, které Němci spáchali.

Německo je samozřejmě naším sousedem, s nímž ve 21. století chceme budovat dobré vztahy jako partneři v NATO a Evropské unii. Válečné reparace by v této cestě byly mílovým krokem – aktem tvrdé, materiální spravedlnosti. Doufám, že i vláda v Berlíně v nich začne spatřovat šanci na opravdové smíření mezi našimi národy.

Text publikovaný společně s polským měsíčníkem Wszystko co Najważniejsze v rámci historického projektu s Ústavem paměti národa IPN ve Varšavě a Polskou národní nadací.