Řemeslo schované pod malbou

Rodič si v ateliéru na jednom z pražských nároží na Vinohradech vyzvedne vpodvečer dítě a v tašce najde kresbu, která rozhodně nevypadá tak, že by se měla hned zarámovat a vystavit. A v hlavě mu začíná naskakovat otázka: Co jste tu vlastně hodinu a půl dělali? Tahle scéna není ve výtvarných dílnách, kterou řídí Klára Kaňová, nijak výjimečná. A odpověď na pátrací otázku je zároveň to nejdůležitější, co se dá o smyslu výtvarné výuky říct.

„Naším cílem není, aby dítě pokaždé přineslo hezký obrázek. Koneckonců tomu by lektor mohl pomoct, opravit, dodělat, ale to není smysl ateliérů. Cílem je naučit dítě, jak na to, aby to mohlo zopakovat samo. Takové to nechytit mu tu rybu, ale naučit ho rybařit,“ vysvětluje Kaňová základní myšlenku, na které škola už šestnáct let stojí.

Kdo očekává, že se dá zaskočit na jednu lekci a odejít s hotovým plátnem, spletl si adresu. „To tady vůbec nejde, že si přijdete na jednu lekci zamalovat,“ upřesňuje Kaňová rozdíl oproti zážitkovým ateliérům, kam si člověk přijde na jedno odpoledne pro pocit z tvorby. Semestrální kurzy mají koncepci a gradaci: od lineární kresby přes geometrické tvary a perspektivu až po draperie a realistická zátiší. Bez ohledu na to, jestli je studentovi šest, nebo šedesát šest.

A platí to i pro ty, kdo jednou sami chtějí jít proti pravidlům. I malíři, kteří se v historii postavili proti zavedeným postupům, museli řemeslo napřed ovládnout – teprve pak měli co bořit. Kaňová to potvrzuje na zkušenosti se studenty, kteří míří na umělecké školy: střední školy dávají žákům body spíš za disciplínu a přesnost, teprve na vysoké škole se cení vyhraněný osobní styl. Řemeslo je ale podmínkou v obou případech.

Stejně tolik řemesla se skrývá i tam, kde by to čekal málokdo, třeba ve street artu. Když škola uspořádala jednodenní sprejerský workshop, byl o něj obrovský zájem, ale ke zdi se účastníci dostali až po půldenní teorii, bezpečnosti práce a přípravě šablon. I tady totiž platí, že bez zvládnuté techniky sebelepší nápad nezachrání nic.

Do ateliéru na Vinohradech nechodí jen budoucí umělci. Někteří studenti podle Kaňové nemají žádnou ambici se zlepšovat – chtějí jen pochopit, jak vzniká obraz, který obdivují na výstavě. Chtějí si techniky osahat, ne se v nich zdokonalovat donekonečna. A jsou i celé skupiny, hlavně mezi seniory, které sem chodí i deset let, časem si založí vlastní výtvarné sdružení, dají mu název a jednou za čas si objednají kavárnu, kde vystavují, co namalovaly.

Čtenáře sledující spíš aukční síně než ateliérové stojany možná překvapí, jak jednoznačně tu vítězí klasika. Zatímco na trhu s uměním budí pozornost hlavně ikoničtější a vizuálně výraznější díla. Když škola jednou nabídla kurz malby ve stylu Jacksona Pollocka nebo workshop fauvistického autoportrétu, přihlásily se jednotky lidí. Naopak na kurz francouzské malby, kde se studenti každý semestr věnují jednomu výtvarnému směru – impresionismu, fauvismu, kubismu – a za celý semestr dokončí jen dva obrazy, protože na každém stráví klidně osm lekcí, je takový nápor zájemců, že se o jediné uvolněné místo doslova bojuje.

Obrázek, se kterým dítě, a nejenom ono, odejde domů, tedy nemusí být v tradičním smyslu slova hezký. Může být jenom rozkreslený, nedodělaný, plný chyb. A přesně to znamená, že se něco naučilo. Nic víc, nic míň.