Pomáhat Ukrajině je naší civilizační povinností

Už devět měsíců svádí Ukrajina uprostřed Evropy, těsně za východními hranicemi Polska, svůj boj o nezávislost. Musíme však mít na paměti, že Ukrajina bojuje nejen o svou vlastní existenci, integritu a konečně i o právo na důstojný život pro své občany. Jestliže se Ukrajinci postavili ruské agresi na odpor, brání tím zároveň evropskou civilizaci a kulturu. Svým útokem na Ukrajinu Rusko podrylo a popřelo samotné základy naší civilizace – vždyť čím jiným je zabíjení civilistů a dětí, bombardování nemocnic, škol a humanitárních konvojů či porušování mezinárodních dohod?

Poláci znají ruskou civilizaci smrti a ničení jako málokterý národ na světě. Dobře také vědí, jak cenná je svoboda a nezávislost rodné země. Od 24. února se proto nepřetržitě snaží poskytovat podporu těm, kteří dnes ve jménu svobody a nezávislosti přinášejí oběť nejvyšší. Podle odhadů se do různých forem pomoci Ukrajině zapojilo na 70 % polské společnosti. Polský národ tváří v tvář nebezpečí dokázal, že se dovede sjednotit, a práce, kterou odvedli dobrovolníci, uniformované složky, zaměstnanci státních a komunálních institucí, církev a občané, kteří se podíleli na záchraně životů Ukrajinců, se natrvalo zapíše do dějin.

Válka způsobená ruskou agresí zapříčinila smrt a utrpení stovek tisíc lidí, ale také nedozírné materiální škody, a to včetně těch, které mají i symbolický dopad. Každý den můžeme sledovat, jak Rusové ničí ukrajinské kulturní bohatství a dědictví – ať už přímo střelami mířícími na pamětihodnosti a kulturní instituce, anebo nepřímo prostřednictvím výpadků v dodávkách energií a přístupu ke komunikačním a informačním kanálům. Haagská konvence z roku 1954 jasně říká, že ničení kulturního dědictví během konfliktů je válečný zločin. Proto jsme se od prvního dne války zapojili do podpory ukrajinských kulturních institucí a do ochrany tamního kulturního dědictví. Jsme v nepřetržitém styku jak s ministrem Oleksandrem Tkačenkem a ukrajinským ministerstvem kultury a informační politiky, tak i s různými tamními muzei, uměleckými institucemi, knihovnami či archivy.

Už na samém začátku války jsme zřídili Centrum pomoci pro kulturu na Ukrajině, které organizuje a koordinuje transporty s materiály, jejichž cílem je dostat archiválie, muzeálie a jiné movité památky do bezpečí. Centrum mimoto slouží jako hub pro kulturní instituce z celého světa – přes Polsko na Ukrajinu proudí pomoc od muzejních a kulturních institucí i od mezinárodních organizací. Tyto transporty zahrnují například generátory elektrické energie, bedny, hasicí deky, minerální vlnu, OSB desky, plastové trubky, hasicí přístroje nebo pytle na písek. Polská vláda navíc na žádost Kyjeva zřídila Fond Lublinského trojúhelníku pro digitalizaci kulturního dědictví na Ukrajině. Polské instituce se podílejí na skenování objektů kulturního dědictví a vzniku digitální platformy, jež by umožnila jejich archivaci, ochranu, rozvoj a propagaci.

Podporujeme-li Ukrajinu při ochraně její kultury a dědictví, musíme mít na paměti, že se pohybujeme v nesmírně choulostivé sféře s obrovským symbolickým významem pro ukrajinský národ. Deklarujeme-li tedy svou připravenost přijmout lidi z kulturní oblasti i materiální statky, musíme to dělat velmi citlivě a s úctou. V symbolické rovině je evakuace kulturního dědictví krajním řešením, proto při nabídkách pomoci s ochranou sbírek ukrajinských kulturních institucí nebo jen některých předmětů za žádných okolností nelze vyvíjet nátlak.

Polsko rovněž podporuje umělce a kulturní pracovníky, kteří v této zemi našli útočiště před válkou. Naše instituce pro ně vypisují stáže a umělecké rezidenční pobyty, nabízejí jim práci, jazykové kurzy, poskytují jim prostory na sbírky darů a zajišťují jim ubytování. Umělecké školy podporují ukrajinské žáky a studenty v tom, aby se mohli dál vzdělávat ve svých oborech. V Polsku se na svá evropská či světová turné připravil kupříkladu Kyjevský symfonický orchestr, Ukrajinský akademický symfonický orchestr mládeže Slobožanskyj z Charkova nebo Ukrainian Freedom Orchestra. Právě v Polsku proběhla již v březnu první výstava digitálních reprodukcí děl Mariji Prymačenkové, polská muzea a galerie průběžně pořádají četné další výstavy ukrajinského umění, a to včetně přehlídek současných umělců. Díky polským archivům zase vznikl a probíhá projekt s názvem „Mami, já nechci válku!“ – unikátní dvojjazyčná výstava, kde jsou prezentovány historické kresby polských dětí z roku 1946, reflektující jejich prožívání druhé světové války v letech 1939–1945 a pocházející z fondů polských sbírkových institucí, a kresby ukrajinských dětí ze současnosti, odrážející jejich zkušenost aktuálního konfliktu na Ukrajině a shromažďované internetovým portálem Mom, I see war. Výstava už byla představena v rámci většiny polských diplomatických pracovišť po celém světě, mimo jiné i před Evropským parlamentem v Bruselu a v Památníku Lidice.

Podobně důležité jako materiální podpora a vytváření pracovních podmínek pro lidi z oblasti kultury je také poskytování politické podpory pro ochranu ukrajinského kulturního dědictví. Polsko už od začátku války aktivně vyjadřuje svou podporu apelu ministra Tkačenka na to, aby bylo Rusko sankcionováno i v kulturní oblasti a jeho mezinárodní aktivity na tomto poli byly omezeny natolik, že by bylo například vyloučeno z organizace UNESCO a došlo by k zastavení spolupráce se zástupci kulturní sféry z Ruské federace, zrušení výstav ruského umění a ruských umělců ve veřejném prostoru. Společně s pobaltskými státy Polsko vyvíjí aktivity směřující k tomu, aby se zablokovalo šíření ruské propagandy prostřednictvím satelitních vysílacích platforem, jejichž operátoři mají sídlo na území Evropské unie.

Tváří v tvář neopodstatněné ruské agresi na Ukrajině je povinností nás všech postavit se na odpor a projevit nezištnou solidaritu. Podpora Ukrajině z naší strany je tedy zcela nezbytnou podmínkou k tomu, aby se do naší části světa navrátilo bezpečí a mír. Je to naše civilizační povinnost ve vztahu k sousednímu státu a k budoucím generacím, ale i ve vztahu k naší vlastní kultuře. I tu totiž dnes Ukrajina brání tím, že čelí barbarskému Rusku.

Autor je profesor sociologie, ministr kultury a národního dědictví Polska a místopředseda polské vlády.