Anketa zdraví

Co je podle vás největší překážkou zdravějšího života Čechů?

Lucie Valešová
primářka oční kliniky Neovize Praha

Za největší překážku považuji nedostatek skutečné prevence a tendenci řešit zdravotní problémy až ve chvíli, kdy nás začnou výrazně omezovat. V oftalmologii to vidíme velmi často. Řada očních onemocnění se dlouhou dobu rozvíjí bez bolesti a bez nápadných příznaků, přesto mohou postupně způsobovat nevratné změny zraku. Pravidelné kontroly přitom dokážou včas odhalit nejen oční choroby, ale někdy upozorní také na cukrovku, vysoký krevní tlak či jiné celkové onemocnění. Současný životní styl navíc očím příliš nepomáhá. Dospělí i děti tráví stále více času pohledem do obrazovek a prací nablízko, málo přeostřují do dálky a při soustředění méně mrkají. Výsledkem bývá únava očí, jejich vysychání a u dětí také vyšší riziko rozvoje krátkozrakosti. Zdravější život proto podle mě nezačíná složitými opatřeními, ale pravidelností: preventivními prohlídkami, dostatkem pohybu venku, přestávkami při práci na počítači, kvalitním spánkem a ochotou reagovat na první změny zdravotního stavu včas.

Lucie Hauk
recruitment manažerka Moore Czech Republic

Největší překážkou podle mě není nedostatek informací, ale spíš nedostatek prostoru. Lidé tráví většinu dne v práci a jejich denní režim se řídí spíš provozem firmy než jejich vlastními potřebami. Tam, kde si zaměstnanec může alespoň částečně rozvrhnout pracovní dobu i místo výkonu práce, se snáz dostane k pohybu, spánku a prevenci. Zdravý životní styl přitom není jen otázkou individuální disciplíny, ale i prostředí, ve kterém člověk žije a pracuje. Flexibilita proto podle mě není jen benefit, ale jeden z předpokladů udržitelného výkonu. Druhou oblastí je podoba firemní péče. Benefity se často zužovaly na stravenky a příspěvek na sport. Situace se začíná měnit a trendem jsou pobídky k prevenci, tedy proplacené preventivní prohlídky nebo konkrétní zdravotní péče. A stále častěji platí, že vedle tělesné stránky je potřeba podpořit i tu duševní, ať už dostupným poradenstvím, nebo digitálními nástroji. Firma tak může člověku péči o vlastní zdraví trochu usnadnit nejen finančně.

Jiří Pecina
zakladatel a CEO MEDDI hub

Většina lidí ví, že má mít více pohybu, lépe jíst, nekouřit a chodit na prevenci. Problém je, že zdraví stále řešíme hlavně ve chvíli, kdy už něco bolí. Prevence je vnímána jako povinnost, péče je roztříštěná a cesta k lékaři často znamená čekání, cestování nebo volno v práci. První varovné signály proto odkládáme a systém pak léčí závažnější a dražší onemocnění, kterým bylo možné předejít nebo je zachytit dříve. Péči musíme lidem přiblížit ještě předtím, než se z nich stanou pacienti: jednoduše, průběžně a bez zbytečných bariér. Digitální medicína není náhradou osobního lékaře, ale nástrojem, díky němuž lze rychle konzultovat změnu zdravotního stavu, vyhodnotit riziko a člověka včas nasměrovat k vyšetření. Současně je nutné propojit prevenci s praktickými lékaři, pojišťovnami, zaměstnavateli i školami a motivovat konkrétně, ne obecnými poučkami. Zdravější Česko nevznikne jednou kampaní, ale změnou každodenního přístupu, od léčby následků k včasné a dostupné péči.

Elizabeth Pavlíčková
vedoucí lékařka Elizabeth Beauty Clinic

Podle mě je největší překážkou to, že zdraví bereme jako něco, co řešíme až ve chvíli, kdy už bolí, místo toho, aby byla péče o tělo běžnou součástí každodenního života. Ve své praxi vidím, jak moc lidem chybí prevence: pravidelný pohyb, kvalitní spánek, jídlo a naučit se zpomalit v době, kdy je všechno nastavené na výkon a neustálou dostupnost. Chronický stres se pak podepisuje nejen na psychice, ale i na kůži a hormonální rovnováze a pacienti přicházejí až s viditelnými následky. Druhým velkým tématem je zahlcenost protichůdnými informacemi z internetu – od zázračných diet po suplementy na všechno –, což lidi spíš mate, než aby jim pomohlo najít jednoduchou a udržitelnou cestu. Chybí nám kultura pravidelné péče o sebe, chápaná jako samozřejmost, ne jako luxus. A nesmíme zapomínat na ekonomický rozměr: kvalitní potraviny, čas na pohyb i odbornou péči si řada lidí nemůže dovolit, a to platí i o dermatologii. Změna k lepšímu proto musí jít ruku v ruce se změnou priorit celé společnosti, nejen jednotlivce.

Iva Bílková
vedoucí fyzioterapeut FYZIOkliniky

Méně chodíme a více sedíme. Lidé jsou na tom po fyzické stránce stále hůř. Důvod je jednoduchý: mohou za to počítače a v posledních 20 letech mobily, tablety a všudypřítomná automatizace. Sedíme ve škole, v práci, doma i v autech. S bolestmi páteře se potýkají už dospívající. Jako moderní společnost jsme přejali i klasické staré diagnózy, které dostaly odpovídající pojmenování. Tenisovému lokti dnes říkáme myšitida, což je zánět šlach na zevní straně loketního kloubu, a bolest deltového a trapézového svalu získala název tabletové rameno. Častá jsou gameboyová záda, tedy blokády žeber a bolesti hrudní páteře, tuhost šíje a bolesti mezi lopatkami. Dříve bylo tělo unavené ze sportu nebo z fyzické práce, dnes přetěžujeme záda i ruce ustavičným sedem u technologií.
Občasné zatuhnutí nebo mírnou bolest svalů kolem páteře nejspíš za život pozná každý, ale důležité je, aby to člověk nenechal dojít do větších extrémů. Aby vnímal signály svého těla a reagoval na ně změnou statické pozice a protažením.

Jan Neugebauer
ekonom, CEVRO Univerzita

Z pohledu zdravotní ekonomiky spatřuji největší překážku ve špatně nastavených motivacích našeho systému a v celkové asymetrii ve financování zdravotní péče. Český zdravotní systém je historicky budován především jako kurativní servis, nikoli primárně preventivní. V praxi to znamená, že nákladná léčba již rozvinutých, avšak často preventabilních chronických onemocnění je solidárně hrazena z veřejného zdravotního pojištění, zatímco přímé náklady na primární prevenci (kvalitnější výživu, pohyb či péči o duševní zdraví) nesou občané ze svého. K tomu nám chybí robustní a efektivní bonifikace od zdravotních pojišťoven. Drobné kompenzace nejsou dlouhodobou motivací, a systém tak raději jen „hasí požáry“. Tím vůbec největším kamenem úrazu ale zůstává chování jednotlivců a rodin. Zakořeněné nezdravé stereotypy, nízká zdravotní gramotnost a ignorování rad odborníků vedou k pasivitě. Lidé spoléhají na to, že komplikace za ně vyřeší zdravotníci, protože „je to tak snazší a dělají to všichni“. I přesto se domnívám, že „kde je vůle, tam je cesta“.

Patrik Záruba
zakladatel Czech Virus

Za největší překážku zdravějšího života Čechů nepovažuji nedostatek informací, ale prostředí a návyky, ve kterých každý den fungujeme. Většina lidí dnes ví, že by měla jíst více skutečných, minimálně zpracovaných potravin, dostatek bílkovin, zeleniny a vlákniny, méně alkoholu, více se hýbat a kvalitně spát. Problém je, že moderní život jde často přesně opačným směrem. Máme neustále dostupné kaloricky bohaté potraviny, málo přirozeného pohybu, vysokou míru stresu a chronický nedostatek spánku. Zdravý životní styl je pak prezentován jako další úkol navíc, který vyžaduje pevnou vůli. Ta ale není nekonečný zdroj. Z pohledu výživy proto vidím cestu hlavně ve zjednodušení. Nemusíme jíst dokonale, ale měli bychom mít nastavené prostředí tak, aby zdravější volba byla zároveň tou jednodušší: kvalitní jídlo běžně doma i v práci, pravidelný režim, rozumné porce a pohyb jako přirozenou součást dne. Největší změnu nepřinesou krátkodobé diety ani extrémy, ale malé návyky, které člověk dokáže udržet roky.

Tereza Kertész
lékařka, Lázně Bělohrad

Za největší překážku zdravějšího života Čechů považuji životní styl, ve kterém se propojuje nedostatek pohybu, nevhodné stravovací návyky, stres a nedostatek regenerace. Z pohledu lékaře pracujícího v rehabilitační a lázeňské péči vnímám jako zásadní problém především to, že na své zdraví začínáme myslet až při obtížích nebo onemocnění. Přitom řadě civilizačních onemocnění lze předcházet jednoduchými a udržitelnými změnami. Nejde podle mě o nedostatek informací – těch máme dostatek –, ale o obtíž převést je do každodenního života. Velkou roli hraje také prostředí, ve kterém žijeme a pracujeme: dlouhé sezení, časový tlak, psychická zátěž a snadná dostupnost kaloricky bohatých potravin. Zdravější životní styl proto nevnímám jako krátkodobou dietu nebo intenzivní cvičení, ale jako soubor malých pravidelných návyků – více pohybu, kvalitní spánek, vyváženou stravu, práci se stresem a čas na regeneraci. Právě zde vidím význam prevence, rehabilitace a lázeňské péče: pomáhají zastavit se, získat motivaci a nastavit změny udržitelné i v běžném životě.

Tomáš Brabec
fyzioterapeut, autor knihy Nemoc není bezmoc a bolest není trest

Za největší překážku považuji paradoxně naši snahu neustále něco měnit, zlepšovat a posouvat. Ne proto, že by to byly špatné vlastnosti (samozřejmě jsou to vlastnosti pozitivní), ale protože spolu s tím si málo všímáme vlastních zvyků a neumíme s nimi pracovat. Při své práci s chronickou bolestí a dlouhodobými potížemi vidím zdraví nejen jako otázku životosprávy a léčby, ale také jako schopnost člověka měnit se, aniž by zůstával uvězněný ve starých naučených vzorcích. Člověk už může žít jinak, ale jeho nervový systém má tendenci reagovat podle toho, na co byl roky zvyklý. U nás navíc vnímám silnou potřebu všemu rozumět a všechno vyřešit. Když se objeví zdravotní problém, hledáme řešení a přeskakujeme od jedné metody ke druhé. Přitom to hlavní je přestat s tělem bojovat, začít mu důvěřovat a otevírat se novým medicínským přístupům. Takovým, které zohledňují fungování mozku a vnímají člověka v jeho psychosociálních souvislostech. Zdravější život pro mě znamená umět si všímat vlastních návyků a pracovat s nimi s ohledem na to, jak se mění naše životní realita.

Ellen Hrejsemnou
zakladatelka projektu Poslední péče

Za významnou překážku zdravějšího života považuji to, jak se vztahujeme ke smrti. Umírání, smrt a truchlení po ztrátě blízkého jsou v naší společnosti vytěsňovaná témata. Málo o nich mluvíme, nevíme, jak se k nim postavit, a tím ztrácíme možnost přemýšlet o tom, co je pro nás skutečně důležité. Nepřipravujeme se včas na jedinou jistotu, kterou v životě máme, že jednou zemřeme. Vědomí vlastní smrtelnosti přitom může být silnou motivací pečovat o život. Může vést k hlubšímu prožívání, přeskupení hodnot a k přijetí odpovědnosti za vlastní zdraví a péči o tělo i hlavu. Otevřený a vědomý vztah ke smrti tak podle mě může být cestou k životu, který je zdravější nejen fyzicky, ale i duševně, protože si vědoměji vybíráme, čemu věnujeme svůj čas a pozornost. Právě o takový vztah v projektu Poslední péče usilujeme. Pomáháme lidem zorientovat se ve chvíli, kdy někdo zemře, najít dostupnou podporu a informace a nezůstávat na péči, rozloučení ani následné truchlení sami. Věříme, že péče o člověka nekončí jeho smrtí a že o smrti má smysl mluvit ještě předtím, než se nás dotkne.

Marian Jelínek
sportovní kouč, vysokoškolský pedagog NEWTON University

Podle mého názoru je překážkou nedostatečná péče o naše nejbližší „domovy“ neboli o tělo, mysl a duši.
O to více, co víme, o to méně informací máme o tom, jak pečovat o svou mysl (práce se svým subjektivním světem, například se stresem, s myšlenkami nechtěnými, s emocemi) a velmi málo znalostí máme o péči o duši (hodnoty, etika, smysl života).
Právě péče o druhý „domov“ je dle mého názoru podceňována na úkor péče o fyzické tělo. Přestože je všeobecně známo, že stres je jeden z hlavních aspektů, které nám znepříjemňují, dokonce i zkracují život. Práce se stresem souvisí z jedné strany s psychickou odolností a z druhé strany s prací s myšlenkami nechtěnými, respektive s emocemi, které myšlenky doprovází. Obojí je do značné míry dovednost, kterou lze získat během života. Proto rčení „Hlídej si své myšlenky“ je velmi opodstatněné. Jako jídlo je potravou a energií pro náš první domov (fyzické tělo), tak myšlenka je „potravou“ pro náš subjektivní svět, pro jeho emoční nastavení, teda i pro míru stresu v něm.

Lukáš Urbánek
finanční poradce skupiny Partners

Z pozice finančního poradce musím pracovat se zdravotními statistikami, abych mohl svým klientům doporučit správné řešení v oblasti ochrany příjmů. Řada lidí si pod vlivem mediálního obrazu neuvědomuje, jaká rizika nám skutečně hrozí. Co je důležité a co není. V ČR patří mezi nejčastější příčiny úmrtí u obyvatel v produktivním věku nádorová onemocnění (35 až 45 procent) a na druhém místě jsou to nemoci oběhové soustavy (20 až 30 procent). U trvalé invalidity patří k nejčastějším příčinám psychická onemocnění a nemoci pohybového aparátu. Částečně jsou dána tato onemocnění geneticky, ale z velké části můžeme své zdraví ovlivnit sami zdravým životním stylem. Myslím si, že základem je, aby děti vyrůstaly v prostředí, kde pohyb a sport je součástí dennodenních aktivit. Aby získávaly dobré návyky a pohyb byl jejich přirozenou součástí života a tyto návyky si přenesly potom také do dospělého života a předávaly je zase svým dětem. Právě dostatek pohybu a eliminaci obezity vnímám jako nejdůležitější faktor.