Řemeslo, které zůstává v rodině

Na první pohled nenápadná obec Horní Kalná v podhůří Krkonoš skrývá místo, kterým prošlo mnoho českých i zahraničních umělců a vzniklo zde nespočet větších či menších uměleckých děl. Umělecká slévárna HVH vznikla krátce po roce 1989 jako rodinný podnik tří příbuzných, kteří o odlévání bronzu nevěděli zhola nic. Dnes jsou jejich díla umístěna v prestižních galeriích a na dalších prestižních místech, jako je například Pražský hrad nebo washingtonský Kapitol. Takže jak se předává vedení firmy do rukou další generace, dětí?

Památník obětem komunismu na pražském Újezdu, socha T. G. Masaryka na Hradčanském náměstí, busta Václava Havla v Kapitolu nebo socha královny Alžběty II. v Londýně. To všechno bylo odlito z bronzu ve slévárně HVH v Horní Kalné.

Za třemi písmeny jejího názvu se skrývají příjmení zakladatelů – Horák, Vajs, Horák. Firmu v roce 1991 založili bratři Pavel a Petr Horákovi společně se svým švagrem Vladimírem Vajsem. Z rodinného podniku postupně vyrostla slévárna spolupracující s předními českými i zahraničními výtvarníky. Ani jeden ze zakladatelů přitom nebyl vyučený slévač a o bronzu zprvu nevěděli prakticky nic.

Náhoda se začala psát krátce po revoluci. Všichni tři byli pozváni na „melouch“ do Německa k jejich známému, který v 80. letech emigroval a provozoval v Kolíně nad Rýnem vlastní uměleckou slévárnu. Trojice zakladatelů pravidelně jezdila do německé slévárny, postupně se zde naučili základy řemesla, ale vždy se vraceli zpět do Čech a brzy zde založili vlastní slévárnu.

„Byla to doba divokých devadesátek, plná privatizací a restitucí, kdy různí příbuzní zakládali různé firmy, ale často během pár let skončili, protože se pohádali a rozešli ve zlém. U nás to taky nebylo vždycky bez mráčku, ale vždy jsme si dokázali věci vyříkat, ustát spory a udržet to pohromadě. Celé to vlastně byla jedna obrovská náhoda,“ říká jednatelka firmy a dcera jednoho z majitelů Vladana Vajsová.

Firma vznikala na začátku 90. let v areálu starého a zchátralého statku. Postupně se z původních hospodářských budov staly dílny, ve kterých se začaly rodit bronzové plastiky. Podle vzpomínek rodiny zakladatelé tehdy nemohli předpokládat, že jejich výrobky budou o několik let později stát na všech kontinentech.

I maminka Petra a Pavla nesla rozhodnutí svých synů zpočátku těžce. „Moc dobře si uvědomovala, co všechno je v sázce. Bála se, že se rozhádají a rozdělí celou rodinu nebo že o investované peníze přijdou,“ pokračuje Vladana Vajsová.

Zlom ale přišel v polovině devadesátých let, když slévárna začala spolupracovat s tehdy již velmi známým sochařem Olbramem Zoubkem. Autor Palachovy posmrtné masky totiž od té doby neodléval nikde jinde a na jeho doporučení dala řada dalších výtvarníků. Věhlas podkrkonošské slévárny se rychle rozkřikl.

Dnes ve slévárně pokračuje druhá generace rodiny. V čele firmy kromě Vladany Vajsové stojí ještě původní zakladatel Pavel Horák, jeho syn Pavel mladší a syn třetího spoluzakladatele Michal Horák. Ten ve slévárně působí už více než tři desítky let, jelikož do podniku nastoupil jako jeden z prvních zaměstnanců. Jak ale probíhalo předání firmy do rukou dětí?

Vladana Vajsová uvedla, že nešlo o žádné velké zásahy. „Táta mi naprosto důvěřoval. Ze začátku jsem s ním věci konzultovala a informovala ho, ale cítila jsem, jak mě nechal jít a dělat to po svém ve stylu: Běž, holka, a makej! Tak jenom doufám a věřím, že jsem ho do poslední chvíle nezklamala,“ přibližuje předávání rodinného podniku.

Sama totiž původně pracovala v pražské právní kanceláři, ale nakonec se – podobně jako její bratranci – vrátila k rodinné tradici. „Cítíme obrovskou zodpovědnost za naši firmu, jsme hrdí na to, co naši otcové dokázali vybudovat. Práce nás baví a těší nás, že máme pořád hodně práce a prosperujeme. Je to vlastně takový malý zázrak,“ říká.

S tím souvisí i skvělý a loajální tým zhruba dvacítky zaměstnanců. „Někteří tam jsou už třicet let, fluktuace je minimální. Tým sice stárne, což bude firma muset v dohledné době řešit, ale postupně se daří zapracovávat i mladší generaci zaměstnanců,“ říká.

Jednou z hlavních výhod rodinného podniku je i jednoznačně přirozená důvěra. „To ale nestačí. Musíte mít také nějaké schopnosti a hlavně stejné pracovní nasazení. Je mnoho sourozenců, kteří by spolu firmu provozovat nedokázali, prostě jen proto, že je každý jiný, každý by řešil věci po svém,“ upozorňuje Vladana Vajsová.

„Musíme ctít sochařovu vizi“

Jak se ale vlastně odlévají sochy do bronzu? „Je to velká piplačka. Každá věc projde rukama několika lidí. Je to proces náročný na čas, materiál i energie. Každá fáze výroby vyžaduje konkrétní um a hlavně musíme absolutně ctít sochařovu vizi tak, abychom nezasáhli do původní předlohy z hlíny, kamene nebo dřeva. To je zásadní,“ popisuje.

Bronzové odlitky vznikají tradiční metodou odlévání „na ztracený vosk“. Princip technologie je starý tisíce let, samotný proces je ale i dnes složitou kombinací řemesla, zkušenosti a přesnosti. Nejdříve je třeba z originální sochy sejmout otisk a zhotovit negativní formu. Na povrch originální se nanese silikon, který dokonale okopíruje tvar a nejjemnější detaily, a následně je silikon zpevněn sádrou. Do takto připravené formy se odlévá voskový model.

Následují další fáze až k okamžiku, kdy je forma s voskovým modelem vypálena v peci při teplotě přibližně 670 stupňů Celsia. Vosk zmizí a vzniklou dutinu vyplní roztavený bronz. Po jeho vychladnutí se forma rozbije a začíná další práce s odlitkem.

Tím ale socha zdaleka není hotová. Hrubý odlitek je třeba opracovat, cizelovat, větší sochy svářet z dílů a nakonec nanést požadovanou patinu. Slévárna vyrábí také pamětní desky a různé designové prvky (např. kašny). Pochopitelně svá díla také instalují a nehledí na to, zda je to v Čechách, nebo v zahraničí.

A kde všude můžete vidět sochy z podkrkonošské slévárny? Takřka všude na světě. Mezi známá díla patří například socha T. G. Masaryka od Otakara Španiela na Hradčanském náměstí, Zoubkův Památník obětem komunismu na pražském Újezdu, Památník druhého odboje od Vladimíra Preclíka na Klárově, socha papeže Jana Pavla II. v Hradci Králové nebo pomník Praha svým vítězným synům pod klášterem Emauzy. Nejde však jen o české zakázky.

Bronzové výrobky z krkonošského podhůří zamířily například do Spojených států, Mexika, Francie nebo Arménie. V Jerevanu stojí socha amerického spisovatele arménského původu Williama Saroyana, jednu z bronzových plastik v Londýně odhalovala sama královna Alžběta II. a princ Robert Lucemburský si odtud odvezl bronzového okřídleného draka na svoji vinici v Bordeaux. A to zdaleka není všechno.

HVH odlévala sochy i pro Vatikán nebo anglické fotbalové kluby. Další odlitky se nachází třeba v JAR, Chile, Argentině, na Novém Zélandu, v Austrálii nebo na odlehlých Aleutských ostrovech na Aljašce.

Na celém příběhu HVH je obdivuhodné, že podnik po více než třech desetiletích zůstává spojený se stejnou rodinou a stejným místem. Slévárna přitom stojí na spojení, které se v současném průmyslu postupně stává méně obvyklým – tradiční ruční řemeslo se pojí s moderními technologiemi. Výrobu bronzové plastiky totiž nelze jednoduše zredukovat na nalití kovu do formy. A přestože je pod výsledným dílem zpravidla podepsán jeho autor, tedy sochař, za jeho převedením do bronzu stojí další skupina lidí, jejichž jména návštěvník pomníku většinou nezná.

Příběh HVH je typickým příkladem malé rodinné firmy, jež z generačního rizika devadesátých let vyrostla v respektovaný podnik s mezinárodním renomé – a přitom si uchovala rodinný charakter. Zakladatelé předávají know-how svým dětem, které dnes vedou firmu dál, aniž by opustily místo, kde všechno začalo: bývalý zchátralý statek v Horní Kalné, odkud dnes putují bronzové sochy doslova do celého světa.