Dědictví první republiky

Mattoni 1873, Kofola, Petrof, Moser nebo Baťa. Co mají tyto na první pohled rozdílné firmy společného? Silnou rodinnou tradici. A právě firmy předávané z generace na generaci tvoří jeden z ekonomických pilířů státu. Vždyť rodinné podniky nás provází už od první republiky, která je dodnes považována za zlatou éru československého průmyslu.

Podnikatel nebyl anonymní akcionář, ale konkrétní člověk, jehož jméno stálo nad branou továrny. To ale netrvalo dlouho, jelikož německá okupace a následný nástup komunistů tradici rodinných podniků téměř vymazaly. I tak se ale některým rodinám podařilo získat své firmy zpět a potomci zakladatelů se vrátili do čela společností, které nesou jejich jméno.

Když vyučený truhlář Antonín Petrof v roce 1864 sestavil v Hradci Králové svůj první klavír, nemohl tušit, že jeho jméno bude jednou znít v koncertních sálech po celém světě – ani že jeho potomci o firmu přijdou a budou ji muset od státu draze vykoupit. Příběh Petrofů je v malém příběhem celého českého a slovenského rodinného podnikání: velkolepý začátek, brutální přetržení a trpělivé, často bolestivé navazování.

Ve Zlíně založil syn ševce Tomáš Baťa se sourozenci roku 1894 dílnu, z níž za necelá čtyři desetiletí vyrostl světový obuvnický koncern s vlastními školami, nemocnicí, letadly a celými městy – na Slovensku například Baťovany, dnešní Partizánske. Josef Becher dal v Karlových Varech světu bylinný likér, který dodnes nese rodové jméno.

Ludwig Moser proměnil nedaleko odtud ryteckou dílnu ve sklárnu, jejíž číše si objednávaly královské dvory. Jindřich Waldes učinil z patentky Koh-i-Noor exportní artikl, Emil Kolben postavil na elektrotechnice průmyslovou velmoc a rod Rücklů brousil od roku 1846 křišťál, od roku 1903 pak ve vlastní sklárně v Nižboru.

Vedle velkých podnikatelských impérií, jako byly Baťovy nebo Škodovy závody, tehdy prosperovaly tisíce menších rodinných podniků. Řemeslné dílny, továrny, pekárny, řeznictví či stavební společnosti se často předávaly z otce na syna a jejich majitelé spojovali vlastní jméno s pověstí svého podnikání.

Tyto firmy spojovalo víc než vlastnická struktura. Rodinný podnik myslí v generacích, nikoli v čtvrtletních výsledcích, a ručí jménem, ne logem. Pak přišla katastrofa ve dvou dějstvích. Nacistická okupace zničila židovské podnikatelské rody: Jindřich Waldes zemřel roku 1941 na útěku za oceán, Emil Kolben o dva roky později v Terezíně.

Druhé dějství začalo hned po osvobození. Dekrety z roku 1945 znárodnily velké podniky a německé rodiny včetně Becherů musely ze země odejít. Jan Antonín Baťa, který válku strávil v zahraničí, byl v nepřítomnosti odsouzen za údajnou kolaboraci a zlínské závody brzy dostaly nové, bezbarvé jméno Svit. Únor 1948 dílo dokončil – pod státní správu přešly i menší firmy, Petrof nevyjímaje.

Na čtyři desetiletí rodinná firma v Československu prakticky přestala existovat. Ztratil se nejen majetek, ale i zvyk, že dcera či syn vyrůstá mezi stroji a od dětství ví, co znamená odpovídat za cizí živobytí. Jan Petrof, narozený roku 1940, se k vedení podniku, pro které byl předurčen, nedostal. Slavné příjmení mu život spíš komplikovalo.

Listopad 1989 ukázal, že čas vrátit nelze. Na velké znárodněné podniky se restituce nevztahovaly a poválečné dekrety zůstaly v platnosti. Tomáš Baťa mladší, který za války přenesl sídlo západní části koncernu do Kanady, se do vlasti vrátil s nadšením, zlínské továrny však zpět nezískal – vrátily se jen obchody se slavnou značkou.

Petrofovi měli víc štěstí, i když za vysokou cenu. Jan Petrof získal v restituci jen nepatrný podíl firmy a zbytek musel od státu odkoupit za cenu tíživých dluhů. Nakonec ale uspěl. Obnova rodinného podniku trvala několik let a dnes ve společnosti pokračují představitelé páté a šesté generace rodiny.

Že ani obnovené jméno není zárukou úspěchu, ukazuje příběh firmy Rückl. Jiří Rückl odkoupil v roce 1992 nižborskou sklárnu od státu, o čtvrt století později ale stála na pokraji krachu a zachránil ji majitel z jiné rodiny. Řemeslo přežilo, rodinná linie se přetrhla podruhé.

Zajímavá kapitola se ovšem píše i teď. Desítky tisíc podnikatelů, kteří začínali na počátku devadesátých let, dnes stojí před otázkou, kterou jejich předchůdci dobře znali: komu firmu předat. Někde už odpověď znají. Kofolu, kterou z malé rodinné firmy vybudoval Kostas Samaras, dnes řídí jeho syn Jannis.

„Tátovi jsem se tak trochu vnutil. Odešel jsem ze školy a šel za ním. Chtěl jsem být u něčeho, co je za mnou vidět,“ vzpomíná Jannis Samaras na začátky rodinné firmy v malé krnovské sodovkárně. „Věděl jsem, že to bude dřina, ale i zábava.“

Výrobce nemocničních lůžek Linet založil v roce 1990 Zdeněk Kolář a dnes firmu vede jeho syn Tomáš. Ve Zlíně, jen pár kilometrů od baťovských cihlových budov, vyrostla Tescoma, známá kuchyňská značka.

Zatímco v některých západoevropských zemích se firmy běžně předávají po mnoho generací, v Česku se tradice mezigeneračního nástupnictví musela po roce 1989 z velké části budovat znovu. Zásadním zlomem přitom nebyla pouze druhá světová válka, ale především komunistické znárodnění po roce 1948. Právě tehdy přišla řada podnikatelských rodin o majetek, který budovaly desítky let.

Podle odborníků z Vysoké školy ekonomické (VŠE) se české rodinné podnikání dodnes potýká s důsledky této historické diskontinuity. Výzkum Centra pro rodinné firmy VŠE z roku 2023 ukázal, že 36 procent oslovených rodinných podniků počítalo s předáním firmy další generaci. Více než čtvrtina naopak s takovým pokračováním nepočítala.

Právě otázka nástupnictví tak může být pro řadu dnešních rodinných podniků podobně zásadní jako ekonomické krize, které museli překonávat jejich předkové. Historie rodinných firem, jako je Petrof, Kofola nebo Baťa, navíc ukazuje, že rodinné podnikání není pouze otázkou vlastnictví a ekonomického úspěchu, ale i závazkem vůči předchozím generacím.