Žena, která nechtěla být herečkou

Postřižin

Když letos převezme Cenu prezidenta Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech, nebude oceněna pouze filmová hvězda. Festival vzdá hold ženě, která se během života několikrát dokázala proměnit a pokaždé znovu obstála. Magda Vášáryová nikdy nechtěla být herečkou, a přesto zanechala ve slovenském a v československém filmu stopu, která nesnese srovnání.

Ona ale nechtěla zůstat jenom herečkou, a tak se stala i diplomatkou a političkou. Festival k tomu říká, že chce ocenit nejen hereckou práci, ale i „připomenout jedinečné propojení českých a slovenských filmařů, kteří tvořili společnou historii“. Jako poctu uvede Vtáčikovia, siroty a blázni – zakázaný film Juraje Jakubiska, který se festivalu dočkal až roku 1990 a okamžitě dostal cenu FIPRESCI. „Snímek, na jehož scénáři Jakubisko spolupracoval se spisovatelem Karolem Sidonem, se v československo-francouzské koprodukci natáčel na podzim pohnutého roku 1968. Mozaikovité fantaskní podobenství o absurditě světa a nenaplněných snech,“ uvádí festival.

Nicméně zpět k Vášáryové – herečce. Jak to všechno začalo? Banská Štiavnica, 26. srpna 1948. Magda Vášáryová se narodila do učitelské rodiny, vyrůstala mezi knihami, kulturou, němčinou a češtinou. Její otec vyučoval literaturu, matka němčinu. Už jenom podle příjmení je patrné, že má maďarské předky. „Vášáryovci pochází ze starého maďarského šlechtického rodu, jak se ukázalo z nedávno sestaveného rodokmenu. S dědečkem z této strany jsem musela mluvit jeho jazykem,“ uvedla herečka pro deník Právo s tím, že už jako malá mluvila slovensky, maďarsky a německy. Nyní ovládá celkem sedm jazyků.

Katolická rodina její maminky přišla na Slovensko zhruba v 15. století ze Švábska. Herečka a diplomatka na časy v Banské Štiavnici vzpomíná s melancholií sobě vlastní. „Také to bylo královské město, svého času druhé největší v Uherském království. Když k tomu navíc vyrůstáte v bytě, kde každý den míjíte ve zdi vepsaný letopočet 1532, musí vás to nějak ovlivnit. Dům, ve kterém jsme žili, býval dříve klášter,“ říká.

Samotné hornické město se nachází uprostřed vyhaslé sopky. „Město navíc leží ve stratovulkánu, tak se pak nedivte, že mám energii,“ prohlásila žena, která v dětství snila spíše o kariéře spisovatelky. Přesto absolvovala matematicko-fyzikální gymnázium a pak sociologii na Filozofické fakultě v Bratislavě. Kariéra herečky? Ani náhodou. To byl vždy plán někoho jiného.

A pak přišel Vláčil...

Jenže pak do jejího života vstoupil František Vláčil a bylo rozhodnuto. Když režisér hledal představitelku titulní role pro svůj tříhodinový historický epos podle románu Vladislava Vančury, našel v šestnáctileté studentce přesně to, co potřeboval. Nechtěl profesionální herečku, chtěl tvář, která bude působit, jako by vystoupila z mlhy třináctého století. Křehkou, zranitelnou a zároveň tvrdohlavou. Prostě naivní dívku ze středověku. Tak se zrodila Marketa Lazarová.

Vláčil společně s dramatikem, scenáristou a dlouholetým ředitelem Divadla na Vinohradech Františkem Pavlíčkem připravovali snímek tři roky, další dva až tři roky se natáčely scény na Šumavě a na Slovensku. Vláčil by pověstný pečlivými rešeršemi, detailně si rozkresloval scény, dopodrobna studoval středověké reálie a snažil se přinést co nejvěrnější obraz středověku. To se mu nakonec podařilo. I když něco musel obětovat.

Celkově natáčení zabralo zhruba sedm let a přišlo na 13 milionů korun, což z něj tehdy (v roce 1967) dělalo nejdražší československý film. Vysoké náklady nakonec zapříčinily, že nedošlo k natočení poslední části filmu nazvané Královské obrazy a Vláčil byl „donucen“ natočit další středověký spektákl Údolí včel.

Vláčil byl nicméně známý i svým tvrdým přístupem ke štábu. I kvůli tomu bylo natáčení pro dospívající dívku spíše utrpením než romantickým dobrodružstvím. Šumavská zima, dlouhé odloučení od rodiny, neustálá nejistota a obava, že kvůli filmu nestihne dokončit školu. Zatímco dnešní herci na podobné zkušenosti často vzpomínají jako na „formativní období“, Vášáryová se po skončení natáčení zařekla, že už nikdy před kameru nepředstoupí.

To se jí úplně nepodařilo, nicméně zrestaurovanou verzi Markety Lazarové z roku 2011 dosud neviděla. „Omlouvám se, ale na ten film se podívejte beze mě. Zážitky z natáčení jsou pro mě i po těch letech příliš silné,“ uvedla tehdy. Dva roky dlouhé natáčení je pro ni i nyní traumatizujícím zážitkem.

Podle herečky režisér Vláčil páchl alkoholem a pořád vyprávěl nějaké středověké historky. „Schovávala jsem mu placatku s rumem do sněhu a on se na mě vždycky zlobil. Odjakživa jsem nesnášela alkohol,“ vzpomíná. Často opilý byl údajně i Vladimír Menšík. „Ten ze sebe zase pořád sypal vtipy, hlavně ty sprosté. Já jsem se červenala, protože pro mě jako děvče vychované v měšťanském prostředí to jednoduše nebyla zábava. On to ale nemyslel zle, jenom rád bavil okolí.“

Jednou během natáčení čekala asi tři hodiny kdesi u Sušice na telefonát s otcem. „Musím tě přihlásit na vysokou školu, pak už bude pozdě, říkal, když nás konečně spojili. Ale ta matematika, víš, jsi blondýnka, k tomu hraješ ve filmu,“ vzpomíná Vášáryová a dodává, že nakonec tedy nastoupila na sociologii do Bratislavy. Tehdy se jednalo o nový obor, bylo tam hodně matematiky a ona sama dokonce patřila k jedněm z prvních absolventů sociologie na Filozofické fakultě Univerzity Komenského.

Mezitím se Marketa Lazarová stala jedním z největších a nejúspěšnějších filmů československé historie. Jenom v kinech jej vidělo více než 1,3 milionu diváků a v roce 1998 byl vyhlášen nejvýznamnějším filmem století československé kinematografie. Sto let filmů a tenhle vyhrál. Vášáryová mu vdechla život v šestnácti. Nevinnou dívku v krutém středověku ztvárnila tak přesvědčivě, že se stala symbolem krásy a křehkosti. Je to talent, nebo náhoda?

Vášáryová mezitím pokračovala ve studiu, ale nabídky se jenom sypaly. A s nimi i spolupráce s režiséry, kteří dnes tvoří samotný kánon středoevropské kinematografie. Juraj Jakubisko, Petr Weigl, Karel Zeman, Jaromil Jireš nebo Jiří Menzel. A ona neodmítala. Jakubiskovi Zbehovia a pútnici (1968) měli premiéru v Benátkách, rok potom přišel snímek Vtáčikovia, siroty a blázni (1969) – a oba filmy vzápětí skončily v komunistickém trezoru jako nevhodné pro socialistickou kulturu. Dobrá vizitka. Právě Vtáčikovia, siroty a blázni od „Felliniho Východu“ dnes působí jako symbol její generace. Film o lidech, kteří se snaží zachovat si svobodu ve světě, který se postupně uzavírá. Není náhoda, že právě tento snímek uvedou Karlovy Vary jako poctu herečce, jež i ve svém životě byla podobně neochotná přijímat hranice.

Nesmíme ale zapomínat ani na její divadelní kariéru. Po vysokoškolských studiích herečka nastoupila do Divadla Na korze, následovala Nová scéna v Bratislavě a pak i Slovenské národní divadlo. Tam se ale více prosadila její starší sestra Emília Vášáryová, taktéž uznávaná herečka. Pak přišla 70. léta a doba jemných a snivých dívčích rolí. Hlavní ženskou roli ztvárnila v osobité adaptaci Julese Vernea Na kometě (1970) v režii Karla Zemana, za pozornost stojí pohádková Rusalka (1977) Petra Weigla, legendární Radúz a Mahulena (1970) s Janem Třískou v titulní roli, podle divadelní hry Julia Zeyera, nebo dnes již legendární pohádka Princ Bajaja (1971). Následně na chvíli přerušila kariéru, v 80. letech totiž společně s manželem Milanem Lasicou přivedli na svět dvě dcery, Hanu a Žofii. Pak se do světa filmu a divadla vrátila, ale už jenom na chvíli. Zato ale zásadně.

Přišla totiž Menzelova poetická komedie Postřižiny (1980) – a Vášáryová se proměnila. Hrabalovská komedie z ní udělala rozpustilou paní správcovou, energickou a emancipovanou Maryšku – a přesně tohle byl jiný typ. Však si vzpomeňte na zabijačku v areálu pivovaru, osazenstvo ztichne, paní správcová si olízne prsty a pronese zdánlivě nesouvisející slova: „Uletěl andělíček.“ O její spanilé jízdě na bicyklu, zlatých vlasech, smyslném pití piva nebo scénce na komínu ani nemluvě. Ovšem neodpustím si ještě jeden citát mluvící za vše: „Tato kašna a vlasy paní sládkové jsou ozdobou tohoto města.“

Málo se ale ví, že Maryškou mohla být Libuše Šafránková. Barrandovské ateliéry totiž nejprve odmítly Menzelovo přání obsadit Vášáryovou s tím, že herečka nebude mít čas a je příliš drahá. Menzel ale nelenil, poslal herečce knihu a vzápětí dostal odpověď: Peníze nejsou problém a čas si udělám, jak bude potřeba. Nakonec byly všechny strany spokojené a diváci se do ní znovu zamilovali.

Hereckou kariéru uzavřela v roce 1990 psychologickým dramatem Súkromné životy. Pak zavolal Václav Havel a povolal ji do diplomacie do Vídně. Vášáryová přijala nabídku stát se velvyslankyní Československa v Rakousku a filmové festivaly vyměnila za jednání s ministry a prezidenty. Málokterý československý umělec prošel podobně radikální proměnou.

Ani v politice se však nikdy nesnažila být diplomatická za každou cenu. Naopak. Během let si vybudovala pověst ženy, jež říká věci přímo, tvrdě a bez ohledu na následky. Kritizovala nacionalismus, populismus i autoritářské tendence ve střední Evropě. Stejně otevřeně se vyjadřovala k evropské integraci, válce na Ukrajině nebo stavu slovenské demokracie během posledních několika let. Naposledy se tvrdě obula i do Čechů s tím, že jsme národ neambiciózních zahrádkářů. „Jezdíte v pátek pěstovat mrkve a pak sedíte u ohně a předstíráte, že jste v Texasu,“ prohlásila.

V říjnu 2024 obdržela čestný doktorát na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity za přínos mezinárodním vztahům a diplomacii. Letos v únoru získala titul Ph.D. v oboru historická sociologie na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy. Napsala i několik knih a loni vyšel její obsáhlý knižní rozhovor Než zmizím.

Když dnes člověk sleduje její životopis, uvědomí si zvláštní paradox. Herečka, která nikdy nechtěla být herečkou, se stala jednou z největších ikon československého filmu. Diplomatka bez diplomatické zdrženlivosti se zařadila mezi nejrespektovanější tváře slovenské veřejné sféry. A žena, která celý život odmítala jednoduché nálepky, se sama stala symbolem. Kruh se uzavřel.