Na co zajít ve Varech?

Hlavní soutěž

Chica Checa (2026, r. Šimon Holý, Česko, Slovensko, Francie)

Šimon Holý se dostal do Varů už dvakrát. Je proto úsměvným paradoxem, že jeho třetí film Hello, welcome se jako jediný sem nedostal, přestože se během festivalu odehrává, a dokonce se tady i natáčel. Měl premiéru na festivalu v Uherském Hradišti. Nicméně čtvrtý film teprve jednatřicetiletého režiséra, scenáristy a hudebního skladatele se letos představí hned v Hlavní soutěži. Film vypráví o sérii nečekaných událostí během sbližování se ovdovělé vesnické pošťačky se svým synem. Hlavní herecké party ztvárnili Pavla Tomicová a Jan Cina. „Holý znovu potvrzuje svůj pozorovatelský talent i schopnost komplexně vykreslit vnitřní svár svých postav, zatímco Tomicové dává velkorysý prostor naplno projevit její dramatický talent,“ míní dramaturgyně festivalu Sandra Hezinová.

Pět let a čtyři měsíce (2026, r. Juan Miguel Gelacio, Esteban Hoyos García, Kolumbie, USA)

Kolumbie není jenom Pablo Escobar a Gabriel García Márquez, říká se. Tento film je ale opakem tohoto tvrzení, jelikož se hlásí k oběma výše uvedeným Kolumbijcům. Snímek vypráví o matce, která se vydává hledat tělo svého staršího syna do odlehlé divočiny, kde se stírají hranice mezi světem živých a mrtvých s prostředím narkobaronů. Je libo seriál Narcos „říznutý“ románem Sto roků samoty? „Filmařské duo Juan Miguel Gelacio a Esteban Hoyos García dává hlas kolumbijským ženám, které po zmizení svých dětí vzaly pátrání do vlastních rukou. Civilním a soustředěně vyprávěným dramatem upozorňují na jeden z nejbolestivějších důsledků dlouhotrvajícího ozbrojeného konfliktu v zemi a zachycují hledání klidu a smíření tam, kde nikdy nepřišlo rozloučení,“ přibližuje film Hezinová. Jenom škoda, že před Thermalem nebude stánek s empanadami…

Pramen (2026, r. Ivan Ostrochovský, Slovensko, Česko, Maďarsko)

Jeden ze dvou českých kousků v Hlavní soutěži zavádí diváky do zapadlé československé okresní nemocnice 80. let. Režisér a producent Ivan Ostrochovský spolu se svým dvorním scenáristou Markem Leščákem nám servírují dusné drama o ambiciózní lékařce, která přivádí na svět děti, ukončuje nechtěná těhotenství a podílí se na sterilizaci romských žen. Vše se ale začne měnit poté, co se sblíží s charismatickou romskou záchranářkou. Sám Karel Och poznamenal, že Ostrochovského uhrančivý snímek se vrací k dosud nedořešenému tématu tuzemských dějin, kdy o možnosti mít děti rozhodoval stát.

Tři týdny poté (2026, r. Miroslav Terzić, Srbsko, Bulharsko, Itálie, Chorvatsko, Lucembursko)

Středoškoláci, porouchaný autobus a starý hotel pod horami. Co se ještě může zhoršit během nepodařeného třídního výletu v bulharské pustině? Jeden tichý a uzavřený student začne mluvit o sebevraždě svého nejlepšího kamaráda. „Proč se Andrij rozhodl ukončit svůj život? A neměl by Zoza raději mlčet? Ani třetímu filmu srbského režiséra Miroslava Terziće nechybí pohlcující, režijně pečlivě vystavěná tenze. Tři týdny poté hledí do zranitelného světa dospívajících, kde se nevinnost mísí s krutostí. Film současně odhaluje mechanismy šikany i společnost, která v rozhodujících chvílích zavírá oči tam, kde by měly zůstat otevřené,“ uvádí festivalový bulletin. Tohle nevypadá na zrovna oddychové zpestření letních dnů ve Varech, ale silná podívaná to bude jistě. A to karlovarský festival umí.

Soutěž Proxima

Člověk skoro celý (2025, r. Efthimis Kosemund-Sanidis, Řecko, Bulharsko, Německo, Kypr, Rumunsko)

Není náhodou, že termín „divná řecká vlna“ vznikl právě v Řecku. Už je to nějakých deset let, ale zásoba nových „divných“ filmů z tohoto poloostrova nepolevuje. Jedním z důkazů je právě film Člověk skoro celý, který vypráví příběh mladíka Iliase přijíždějícího na odlehlý ostrov, aby získal dědictví po svém nedávno zesnulém otci. „V konfrontaci s místní komunitou objevuje otcovu minulost a spolu s ní i obraz muže, který je výrazně jiný než synovy vlastní vzpomínky. Postupně se probouzející emoce umocní setkání s místní dívkou Kalliopi, stejně jako nenadálé křeče jeho těla i tajuplné výpadky elektřiny napříč celým ostrovem,“ uvádí festivaloví dramaturgové. Snímek kombinuje realismus s mytologií, ukazuje konec světa, lásku, smíření a porozumění.

Můj kamarád pornohvězda (2026, r. Rosa Friedrichová, Rakousko)

Je Rakousko kromě Alp a wiener schnitzelu také zemí porna? To se snaží rozplést režisérka Rosa Friedrichová, již oslovil její kamarád Timo s tím, že by si chtěl zahrát v erotickém filmu. Režisérka se o porno nikdy nijak zvlášť nezajímala, ale souhlasila, že mu pomůže, a s kamerou sleduje Timovy přípravy na natáčení. A je vidět, že čím blíže je termín první klapky, tak tím více roste i Timův stud a pochybnosti o celém projektu. „Jeho obličej je tedy nahrazen pomocí umělé inteligence a Rosa, společně s dominou, třemi trans ženami, food porno výtvarnicí, sexuální koučkou a dalšími protagonisty pokračují v natáčení dál. Hravý pohled na porno, které může být na míle vzdálené od všudypřítomného odosobněného průmyslu a jehož součástí mohou být i emoce, pochybnosti a jedinečnost každého jednoho těla a prožitku,“ komentuje další festivalová dramaturgyně Anna Kořínek. Jak tohle skončí? To se dozvědí návštěvníci karlovarského festivalu ve světové premiéře.

Rain Catcher (2026, r. Michele Fiascaris, Velká Británie)

Znáte temný thriller Slídil s Jakem Gyllenhaalem (mimochodem, jeho starší sestra, herečka a režisérka Maggie Gyllenhaalová letos převezme Cenu prezidenta festivalu)? Nebo znepokojivou Zvětšeninu Michelangela Antonioniho z roku 1966? Tyto dva filmy totiž v lecčems připomínají sugestivní debut Michela Fiascarise, jenž sází na pošmournou atmosféru temných deštivých nocí v Londýně, které jako by vypadly z padesátkových noirů. Tvůrce nás zavede do londýnského podsvětí, děsivých koutů lidské mysli a paranoie, odkud se jenom těžko vrací do „normálu“. Hlavní postavou snímku je fotograf Miles, který se díky fotografiím z britského podsvětí stane slavným a uznávaným v těch nejvyšší kruzích. Postupem času si ale všimne, že na velké části jeho fotografií se objevuje tajemná žena. Ta zároveň sleduje každý jeho krok a začne ohrožovat jeho samotnou existenci. Film vychází z autorova stejnojmenného krátkého snímku z roku 2018.

Zlodějíčci (2026, r. Mate Ugrin, Chorvatsko, Francie, Německo, Srbsko)

Léto bez dovolené na Jadranu? Co by to bylo za prázdniny, kdyby se desítky až stovky tisíc Čechů nevydaly okupovat chorvatské pobřeží, že. A ke všemu když nemůžete na Hvar vy, tak si Chorvaté pro vás přijdou klidně i do Varů. Černá komedie Zlodějíčci totiž vypráví o pomocníkovi v hotelové kuchyni Riovi, který okrádá právě zahraniční turisty. Toho si všimne brigádnice Andrea, a tak začnou okrádat návštěvníky společně. Drobné loupeže ale přerostou v něco víc. „Chorvatský debut navazuje na linii výrazných balkánských filmů posledních let. Skrze chytré metafory, jemně eliptický střih a sugestivní atmosféru odhaluje sounáležitost mezi lidmi, kteří nepřestávají snít o lepší budoucnosti – navzdory turistickému průmyslu, který je vytlačuje na okraj,“ píše dramaturg Vojtěch Kočárník.

Zvláštní uvedení

Bára Basiková (2026, r. Helena Třeštíková, Česko)

Jednoduchý a všeříkající název. Portrét ikony české nejen rockové hudby přináší nestorka tuzemského observačního, časosběrného dokumentu Helena Třeštíková. Tohle nemůže dopadnout špatně. Dokument se představí v rámci Zvláštní sekce a podle dramaturgyně Anny Kořínkové se jedná o sebereflexivní, otevřený a fascinující filmový portrét, který během padesáti let sleduje ženu, jež s neobyčejnou sílou čelí výzvám jak profesního, tak osobního života. „Jak moc se může lišit její veřejný, médii zkreslený obraz od toho, kým doopravdy je?“ píše se v synopsi. Odpověď najdete v Karlových Varech.

Dvě deci tuše (2026, r. Ester Geislerová, Česko, Slovensko)

Už druhý dokumentární portrét ve Zvláštním uvedení. Nyní ale trochu z jiného ranku a především z velmi zajímavého úhlu pohledu. Herečka a vizuální umělkyně Ester Geislerová představuje svého otce, významného japanologa, novináře, překladatele a kaligrafa Petra Geislera. Dokument pomocí fotografií, domácích videí, dopisů či vzpomínek komponuje obraz nesmírně vzdělaného, originálního šarméra, jenž byl i pro své nejbližší záhadně unikavý. „Pozná-li se kvalita biografického dokumentárního filmu podle toho, že v divákovi, který portrétovaného dosud neznal, vyvolá touhu se s onou osobou setkat, strávit čas v jejím magnetickém poli, pak jsou Dvě deci tuše filmem zdařilým,“ komentuje umělecký ředitel festivalu Karel Och. Je potřeba ještě něco dodávat?

Jak se naučit dýchat pod vodou (2026, r. Rebekah Fortune, Irsko, Velká Británie, Nizozemsko)

U tohoto filmu je zřetelně znát vliv Wese Andersona a Tima Burtona. A nejenom kvůli jejich výraznému vizuálu, kamerovým kompozicím a barevnosti. Připravte se na pořádnou porci dětské bezbřehé fantazie a imaginace, ale i na silnou dávku dramatu mezi dětmi a jejich rodiči. Film pojednává i o tom, jak spolu mluvit a truchlit. A také o tom, jak je svět dospělých nepochopitelný a že dětské názory je třeba brát vážně. „Osmiletý Leo žije sám s tátou a obřím žralokem, který narazil do střechy jejich domu. Ano, čtete správně. Žralokem, který je zároveň Leovým nejlepším kamarádem, jemuž se může svěřit se vším. S tátou se totiž mluví špatně. Asi se mu stýská po mámě, která s nimi již pět let není. Když do jejich domácnosti jednoho dne vtrhne chůva Anya, svět se najednou mění. Je veselejší a Leo zjišťuje, že kovový žralok nemusí být jediným přítelem,“ píše se v synopsi. Takže se pořádně nadechněte…

Město otců (2026, r. Zdeněk Tyc, Česko, Slovensko, Polsko)

Zdeněk Tyc přichází po více než deseti letech s novým filmem. Režisér snímků Vojtěch, řečený sirotek,Žiletky nebo záznamu kultovní inscenace Ivánku, kamaráde, můžeš mluvit? vypráví o vztahu otce a syna, kteří mají společné snad jenom křestní jméno. „Hřmotný dobromyslný třicátník z fabriky poslouchá metal a přítelkyni si do života pouští jen částečně. Subtilní učitel na penzi, který jej po odchodu matky vychoval sám, je ztělesněním něhy a pochopení. Jejich poklidně sdílenou realitu, v níž je místo pro hardcorové uskupení Našrot i Bergmanovy Šepoty a výkřiky, však jednoho dne naruší náhlá smrt matky, která žila opodál,“ uvádí Karel Och. Není náhodou, že scénář napsal autor Prušinovského filmu Chyby Roman Vojkůvka, a film se proto z velké části odehrává v ulicích Ostravy a jihomoravského Adamova.

Robert Richardson: The White Devil (2026, r. Jana Hojdová, Česko, USA)

„Co se může stát? Maximálně tě odmítne, nebo neodpoví,“ říká se, když má někdo obavy někoho oslovit. Podobná slova určitě někdo říkal i někdejší studentce kamery na FAMU Janě Hojdové. Ta původně oslovila slavného kameramana, protože o něm psala diplomovou práci. On překvapivě odpověděl a pomohl jí. Jejich zpočátku pracovní vztah postupem času přerostl v tvůrčí partnerství, přátelství a nakonec i více než stominutový česko-americký dokument o žijící hollywoodské legendě. Vždyť Robert Richardson točil s Quentinem Tarantinem, Martinem Scorsesem, Oliverem Stonem nebo Barrym Levinsonem. „Čím nepravděpodobnější je premisa vzniku filmu, tím více fascinující vznikl portrét osobitého a nekompromisního umělce a držitele tří Oscarů,“ komentuje Karel Och. Richardson se Janě otevřel jako nikomu jinému. Zpřístupnil jí stovky hodin svých soukromých videoarchivů a vpustil ji do svého osobního i profesního života. Jana začala vytvářet dokumentární portrét zevnitř, uvádí Barletta Productions. Cinefilní lahůdka s výraznou českou stopou.

Vyvolený (2026, r. Tomasz Mielnik, Česko, Polsko, Rumunsko)

Tohle rozhodně není žádný marvelovský velkofilm, ale vytříbená česká stylovka. Za snadno zaměnitelným názvem se skrývá polsko-český filmař Tomasz Mielnik, který po více než deseti letech přichází se svým druhým celovečerním filmem. Už jeho Cesta do Říma zaujala svojí vizuální a stylovou vyhraněností ve stylu Wesa Andersona. Nyní se ale místo detektivky vydává do hájemství historického filmu a bere si s sebou plejádu českých hvězd, jako je Miroslav Donutil, Petr Uhlík, Eliška Křenková nebo Jan František Uher, který od Všechno bude už hodně vyrostl. Mielnik přichází s filmem o potulném divadelníkovi a chlapci, jenž vzešel ze zakázané lásky bratra a sestry, sedmnáct let byl připoután ke skále a podle tvůrců byl i… ježkem? „To není tak důležité jako to, že se stal po překonání všech strastí papežem. Mladík Gregorius (ve vynikajícím podání právě Jana Františka Uhra) je okouzlující směsí naivity a odhodlání a je čirá radost sledovat jej na jeho pouti bájnými krajinami. Předlohou této divoké absurdní komedie se stal poslední román Thomase Manna,“ dodávají dramaturgové. Jde se na tohle netěšit?

Zpráva pro Minervu 2 (2026, r. Miroslav Krobot, Lubomír Smékal, Česko)

Díra u Hanušovic, Kvarteto, Velká premiéra a nyní Zpráva pro Minervu 2. Herec a režisér Krobot se svým spolupracovníkem, psychologem a soudním znalcem Smékalem přicházejí s novým filmem podle jejich stejnojmenné experimentální divadelní hry pro Divadelní spolek S 23. Škoda že jejich filmy mají podle recenzí sestupnou tendenci. Snad jejich poslední kousek bude mít lepší diváckou a kritickou odezvu, přestože synopse zní dost odvážně. Divadelní background tohoto díla nelze zapřít: „V omšelém hotelu se protnou osudy nesourodé skupiny hostů a zaměstnanců. Někteří sem přijeli hledat klid a krátký únik z každodennosti, jiní touží po změně, nebo dokonce po lásce. Setkávají se tu osamělá klarinetistka, mladík vyhlížející milostné dobrodružství, nespokojený manželský pár, svérázný hotelový personál i mimozemšťan vyslaný z planety Minerva 2, aby podal zprávu o stavu Země. Mozaika čtrnácti vzájemně propojených příběhů vzniká z drobných situací, trapných momentů, vnitřních monologů i tichých pozorování.“

Nevěsta! (2026, r. Maggie Gyllenhaalová, USA)

Za pozornost stojí i temná variace na Frankensteinovu nevěstu z roku 1935. Odvážnou reinterpretaci jednoho z nejslavnějších příběhů všech dob zaměřenou na ženskou sílu, svobodu a moc přiváží do Karlových Varů režisérka a herečka Maggie Gyllenhaalová. Jak už bylo řečeno, ta si letos do Varů přijíždí pro Cenu prezidenta festivalu a při té příležitosti zde promítne i svůj druhý celovečerní film. Temné, smyslné a nekompromisní černé romanci vévodí Jessie Buckleyová a Christian Bale, který se s Gyllenhaalovou potkal už na place Temného rytíře. A o čem tedy film je? Osamělý Frankenstein spolu s jednou vědkyní oživí zavražděnou mladou krásku během 30. let v Chicagu s úmyslem, že se dívka stane jeho společnicí. Opak je ale pravdou. Nevěsta se rozhodně nehodlá přizpůsobovat a hodlá být samostatnou a emancipovanou nemrtvou ženou. To spouští krvavý řetězec vraždění, posedlosti a spalující zakázané lásky. Vše s osobní účastí režisérky.

Dvojník (2013, r. Richard Ayoade, Velká Británie)

Druhým letošním držitelem Ceny prezidenta festivalu je Jesse Eisenberg. Newyorský rodák s polskými kořeny se proslavil hlavně rolí Marca Zuckerbega ve filmu Davida Finchera Sociální síť. Známý je také z franšíz, jako je Zombieland nebo Podfukáři. Karlovarský festival uvede na jeho poctu méně známou filmovou adaptaci románu F. M. Dostojevského z roku 2013. Eisenberg tam hraje samotáře a věčného otloukánka Simona, kterého v práci přehlížejí, vlastní matka jím pohrdá a žena jeho snů ani netuší, že vůbec existuje. Simonovi se ale svět otočí vzhůru nohama poté, co se v práci objeví nový kolega. „James je fyzicky Simonovým dvojníkem, po psychické stránce však jeho protikladem. Je sebevědomý, charismatický a umí to se ženami. K Simonově hrůze začíná James pomalu přebírat kontrolu nad jeho životem,“ uvádí synopse. Čekejte osobitou estetiku, vytříbený humor a kafkovskou atmosféru. Do Varů jako dělané, řekl bych.