Udržitelnost bez iluzí

Jako odborník dlouhodobě upozorňujete na problém české krajiny – sucho, erozi, ztrátu vody. Proč se tyto problémy řeší tak pomalu?

Hlavním důvodem je skutečnost, že efektivní řešení těchto problémů vyžaduje nemalé finanční prostředky. Peníze ale vyžadují i jiné oblasti, které jsou jistě podobně nebo třeba i více potřebné. Zdravotnictví, bezpečnost, obrana, sociální systém a další kapitoly státního rozpočtu volají po větším růstu. Záleží především na prioritách společnosti nebo té které vlády, kam naše omezené prostředky nasměruje.

V Česku se navíc na rozdíl od některých jiných států nedaří využívat pro tyto účely soukromé prostředky. Dovedu si představit některé pobídky státu, které učiní atraktivní například výstavbu vodních nádrží za soukromé peníze na soukromých pozemcích. Jinde to funguje, tak proč ne tady? Vše nemusí zařizovat stát. Dovedl bych si představit i větší roli obcí, jak některé dobré příklady ukazují.

Společenská nebo taky historická paměť je velmi omezená a na ty opravdu velké extrémy a maléry se snadno zapomíná, takže pokud zrovna nevyschnou studny v půlce země nebo se Prahou neřítí stoletá voda, může se zdát problematika ochrany společnosti před suchem a povodněmi jako druhořadá. Hydrologická bezpečnost ale bude muset být stále větší prioritou, ať už v klimatickou změnu věříme, nebo ne.

Ve svých vědeckých článcích píšete o konceptu „chytré krajiny“. Co si pod tím mám představit?

Jednoduše řečeno tím myslím krajinu, která díky velmi sofistikovanému systému opatření od přírodních až po high-tech opatření dokáže odolat suchu i povodním, která nás dokáže uživit a ve které se i dobře žije, a to i třeba během extrémních výkyvů počasí. K těm bude zřejmě docházet stále častěji. Je to krajina, v níž na jedné straně chráníme přírodní, kulturní i historické hodnoty a kde na straně druhé jsou vodní hospodářství, doprava, zemědělství, lesnictví i další činnosti podporovány nebo řízeny těmi nejmodernějšími technologiemi, jako jsou drony, autonomní mechanizace či umělá inteligence.

Intenzifikace našich činností, například za účelem zvyšování výnosů v zemědělství, se zde děje formami, jež nezvyšují, ale naopak snižují negativní dopady na zdraví obyvatel a na životní prostředí. Například zadržováním dostatečného množství srážkových vod a jejich distribucí na zemědělské pozemky ve správném množství a především ve správnou chvíli. Nebo využíváním dronů při identifikaci chorob a škůdců zemědělských plodin a následnou přesně zaměřenou ochranou aplikovanou lokálně opět dronem namísto rozsáhlých plošných postřiků celých pozemků. To jsou příklady z mnoha. Je to obecně přístup, který významně snižuje náklady a současně minimalizuje dopady na životní prostředí.

Jsou dnes technologie – včetně AI – reálným nástrojem pro lepší správu krajiny, nebo je problém spíš v rozhodování a politice?

Moderní technologie včetně AI nám už dnes v praxi velmi pomáhají. V zemědělství, lesnictví, v dopravě, energetice nebo třeba ve vodním hospodářství. Jejich vývoj je velmi rychlý, takže dnes jsou brzdou jejich využívání spíše další opatření, která musí být součástí takového moderního systému. Nebudu-li mít například v krajině dostatek retenčních a akumulačních prostorů na jímání srážkových vod, nebudu-li mít k tomu závlahové systémy, kterými dopravím tuto vodu na místo potřeby, můžu mít sebedokonalejší technologii na automatizované řízení vodního cyklu, ale bude mi k ničemu. Investice do vodohospodářských i jiných krajinných prvků musí jít ruku v ruce s těmi do moderních technologií. A jsme opět u financí a u priorit při jejich rozdělování.

Kde jsme optikou udržitelnosti udělali největší pokrok a kde naopak nejvíc zaostáváme?

Na devadesátá léta u nás se vzpomíná jako na období zásadních ekonomických změn. Ale právě v těchto letech se udál i nejvýznamnější pokrok v ochraně životního prostředí v naší zemi. První velkou změnou byla masivní výstavba čistíren odpadních vod spolu s kanalizacemi měst a obcí. Díky tomu došlo ke skokovému zlepšení kvality vod v našich vodních tocích a nádržích. Tím druhým momentem bylo odsíření uhelných elektráren a opět skokové zlepšení kvality, tentokrát ovzduší, s obrovskými pozitivními dopady na zdraví obyvatel, na zdraví lesních porostů a dalších ekosystémů. V obou případech šlo o nákladné, ale správné využití nejnovějších technologií pro zlepšení životního prostředí.

Naopak nejméně udržitelné se mi u nás zdá dlouhodobé hospodaření se srážkovou vodou, ačkoli čím dál více zažíváme situace, kdy nám v krajině chybí. Tu necháváme z velké části bez užitku odtéct z krajiny za hranice naší země. Při extrémních přívalech je navíc tato voda schopná napáchat nemalé škody na majetku, někdy i na životech. Podstatná část této vody nám pak zoufale chybí v krajině.

Postupně se začíná projevovat i nedostatek pitné vody v mnoha domácnostech napříč republikou. Obávám se, že nám vážnost této hrozby uniká a že přibývající případy hydrologických „blackoutů“ z řady měst jižní Evropy nikoho zatím příliš nevzrušují. Nemusí ale trvat dlouho a stejný problém můžou mít některá česká města. Nikoli však Praha a její okolí, to je území s velmi dobře zajištěnými vodními zdroji pro zásobování pitnou vodou. Ochrana proti suchu i proti povodním má společné příčiny a společná řešení. Jednou ranou můžeme zabít dvě mouchy, které nás jinak budou trápit víc a víc. Odkládané řešení se navíc prodražuje výrazně větší rychlostí, než jakou roste HDP.

Můžete být konkrétní?

Jedním z řešení může být zvýšení retence vody v krajině. Když obnovíme přirozená koryta řek a meandry, dosáhneme dvojího efektu, v době dešťů utlumíme povodňovou vlnu a v období sucha udržíme vodu tam, kde je potřeba. K tomu musíme přidat půdní opatření – čím více organické hmoty v půdě máme, tím lépe funguje jako houba, která vodu absorbuje. A v neposlední řadě je to o efektivnějším lesním hospodaření a výsadbě druhově rozmanitých lesů, které zadržují vodu lépe než monokultury. Přístupů a řešení je samozřejmě více a musí být navzájem provázané.

Jak velký problém je podle vás to, že věda produkuje poznatky, které se pak ale nedostanou do praxe? Co by se muselo změnit, aby se to zlomilo?

Ze strany výzkumníků vlastně permanentně zaznívají stížnosti na nedostatek financí na výzkum v Česku. Ze strany poskytovatelů, odpovědných úředníků, ale i soukromých firem zase trvale zaznívají stesky nad nízkým podílem výsledků, které se dostanou do praxe. Nízká míra aplikovatelnosti je v Česku vážný problém, který snižuje efektivnost prostředků vynakládaných na výzkum. Soukromé firmy, jež dělají nebo financují výzkum, si dokážou ohlídat vlastní prostředky, které do výzkumu investují, lépe než stát.

Proto je dobré u aplikovaného výzkumu, u vývoje i u inovací využívat synergii státních dotací se soukromými prostředky. Nejde jen o poměrně zajímavý pákový efekt takto vynaložených státních prostředků na výzkum, ale i o roli soukromé firmy, která je schopná si ve výzkumném týmu ohlídat, aby požadované výstupy byly aplikovatelné a co nejvíce přínosné.

Investoři mi vyprávěli úsměvné i smutné historky o výzkumnících se skvělými nápady, které neuměli převést do praxe. Až spolupráce s byznysem nebo s odborníky na transfer jim pomohla věci dotáhnout. Mnoho výzkumníků dělá elementární manažerské chyby, které komplikují cestu k úspěšnému transferu nebo kvůli kterým jim nápad někdo nakonec ukradne. Větší důraz na spolupráci byznysu s Akademií věd, s českými vysokými školami i s dalšími typy výzkumných organizací je i prioritou Technologické agentury ČR (TA ČR) do nejbližších let. Agentura hodlá také dále posilovat kritéria aplikovatelnosti při výběru projektů, jež podpoří.

Je to univerzální řešení?

Je správné dodat, že některé výzkumné oblasti nemohou být posuzovány pouze na základě ekonomických kritérií, která soukromé firmy logicky zajímají především. Patří mezi ně některé části lékařského výzkumu, sociální a humanitní vědy, vodní hospodářství, ochrana přírody, památková péče a další. Tady jde často z ekonomického pohledu spíše o výzkum, jenž má za cíl úsporu budoucích nákladů na sanace škod, které byly způsobené lidskou činností nebo časem, nejde zde tedy přímo o generování zisků. U některých z těchto typů projektů ještě nějak dokážeme vypočítat úsporu budoucích nákladů. Nicméně jiné z nich nelze ekonomickými ukazateli hodnotit vůbec a jejich přínos má ryze mimoprodukční parametry. Dobrým příkladem může být ochrana a obnova historických nebo přírodních hodnot. A i když existují různé pokusy a metody, jak i v těchto případech jakési ekonomické ukazatele vymýšlet a počítat, jsou tyto pokusy podle mě často dost mimo. U těchto typů projektů se musí hledat jiná kritéria úspěšnosti, která co nejlépe vystihují efekt vynaložených prostředků. Je dobré si uvědomit, že bavíme-li se zde o paradigmatu udržitelného rozvoje, pak hned dva ze tří pilířů, konkrétně sociální pilíř a environmentální pilíř, jsou ekonomicky obtížně uchopitelné.

Kdybyste měl vybrat jednu konkrétní změnu v přístupu ke krajině nebo k hospodaření s vodou, která by měla největší dopad, co by to bylo?

Pravděpodobně by šlo ve společnosti nalézt širokou shodu při ocenění třeboňské rybniční soustavy, historického klenotu z 15. až 16. století s obrovským produkčním i mimoprodukčním dopadem na široké okolí. Jedinečný systém přibližně 500 rybníků s vysokými estetickými a přírodními hodnotami je oslavou renesančního vodohospodářského inženýrství.

Osobně bych přidal i další velkolepé vodohospodářské dílo, jež opakovaně mělo možnost prokázat především svoji klíčovou protipovodňovou funkci. Mám na mysli vltavskou kaskádu sestávající z devíti vodních děl, vybudovaných mezi třicátými a devadesátými lety minulého století. Přiznám se, že jsem kdysi býval k některým aspektům těchto přehradních nádrží kritický, ale časem jsem docenil jejich nadčasovost, prozíravost projektantů a stavitelů, stejně jako naprostou převahu přínosů těchto staveb nad některými negativními stránkami jejich realizace.

Mluvíme o chytrých technologiích a AI. Neměli bychom ale stejně intenzivně mluvit i o chytré krajině jako základní infrastruktuře státu?

Když přednáším třeba o potřebě sofistikované vodohospodářské infrastruktury při nakládání se srážkovými vodami nejen v zastavěných územích, ale i ve volné krajině, hodně lidí se ptá, zda to už není příliš. Avšak zbytečné se zdály ve středověku i vodovodní a kanalizační sítě, dokud nepřišly epidemie tyfu nebo cholery. Moderní společnost musí umět a hlavně chtít včas reagovat na výzvy, jako jsou zdravá intenzifikace zemědělství v zájmu potravinové bezpečnosti za stále tvrdších klimatických podmínek. Chytré krajinné infrastruktury jsou nezbytné při přípravě na hrozby extrémního sucha a velkých povodní. Když říkám chytré, a není podstatné, jak jim budeme říkat, mám na mysli i to, že jsou levnější a s větším efektem. Bez nich je pravděpodobné, že bude za pár desítek let problém garantovat potravinovou bezpečnost nebo udržitelné lesní hospodářství.

Kde jako bývalý rektor vidíte příležitost pro vzdělávání, pokud jde o udržitelnost?

Příležitosti vidím určitě na všech stupních včetně celoživotního vzdělávání. Otázkou však je, jakou podobu toto vzdělávání v poslední letech mělo a zda to takto vyhovuje. Poslední roky přicházejí na vysoké školy mladí lidé, na nichž je dobře znát, že mají silnou průpravu v oblasti udržitelnosti. Z mého pohledu ovšem problémem je, že ta průprava má občas rysy aktivistické, nikoli odborné. Vztah k životnímu prostředí by se měl mnohem více vytvářet skrze tradiční praktické činnosti, jaké vidíme v zemědělství nebo v lesnictví. Dnešní děti se sice velmi brzy dozvědí, jakou uhlíkovou stopu má jejich život, ale na vysokou školu jich většina přijde bez jediné zkušenosti z brigády v lese či na poli, nikdy nerybařily a podobně. Děti, které projdou nějakou praktickou formou takového vzdělávání, mají pak obvykle rozumný a nezideologizovaný pohled na svět. A to by mělo být naším cílem.

Jakou roli by v příštích letech měla sehrát Technologická agentura ČR, aby se z výzkumu stávaly konkrétní inovace?

V příštích letech je naší ambicí plně rozvinout potenciál TA ČR jako moderní inovační agentury, která po vzoru špičkových evropských agentur typu švédské Vinnova či Business Finland efektivně propojí svět excelentního výzkumu s komerční praxí. Vedle tradiční dotační podpory chceme klást stále větší důraz na to, aby výsledky českého výzkumu nezůstávaly v šuplíku, ale měly jasnou cestu k tržnímu uplatnění. Budeme se soustředit na systematickou podporu fází Proof of Concept, vznik spin-offů z výzkumných organizací a rovněž na rozvoj komplexních ekosystémů spolupráce, zejména v technologicky náročných oblastech. Právě u technologicky náročných inovací s vysokou přidanou hodnotou je naše podpora klíčová pro snížení počátečního rizika a zajištění toho, aby se špičkový výzkum proměnil v konkrétní produkty a služby, které posílí konkurenceschopnost našeho průmyslu, bezpečnost státu i kvalitu života nás všech.

TA ČR je dnes připravena na rozšíření současných agend směrem k dalším formám podpory spolupráce aplikovaného výzkumu s průmyslem i s dalšími sektory v duchu aktuální hospodářské strategie naší země. Nemalou pozornost věnujeme již nyní podpoře zapojování českých subjektů do mezinárodních projektů. Zejména podpora v rámci Horizontu Evropa a aktivit EIC (Evropská rada pro inovace) je jednou z priorit naší agentury – jako jediní v Česku máme certifikovaný postup, tzv. fast track, kdy náš příjemce může postoupit rovnou do druhé fáze žádosti v rámci EIC Accelerator, což je nejprestižnější nástroj pro vysoce inovativní firmy. Jeho přelomovost spočívá v poskytnutí finančního nástroje v kombinaci s dotací. Už jsme zaznamenali první úspěchy a doufáme, že jich bude více a více.

Jak by podle vás měla česká krajina vypadat za 20 až 30 let, pokud budeme úspěšní?

Už teď lze říct, že v tomto časovém horizontu být úspěšní nemůžeme. Vybudovat jednu velkou vodní nádrž nám trvá desítky let. Adaptovat krajinu na podmínky, které přijdou za 20 až 30 let, můžeme úspěšně jen lokálně, v jakýchsi ukázkách. Hodně o tom rozhodne další vývoj klimatu, frekvence extrémních ukázek počasí a celá řada dalších faktorů. Posledních 30 let se nůžky mezi tím, co bychom měli dělat, a tím, co děláme, dále otevírají a my je potřebujeme rychle začít zavírat. Ukázky vzorových krajin řešíme v našich pilotních projektech konceptu Chytré krajiny, ať už jde o krajiny zemědělské, lesní, urbanizované, průmyslové, nebo posttěžební. Z těchto pilotů sbíráme obrovská množství dat a vyhodnocujeme efekt jednotlivých opatření i celých systémů ve vztahu k nákladům, které na tato opatření byly vynaloženy. Sledujeme i další vývoj těchto území ve srovnání s okolními krajinami. Výsledky postupně přetváříme v metodické kroky, které by měly pomoci podobné krajiny tvořit i na dalších územích. Ukazuje se nicméně jasně, že v budoucnu o úspěšné adaptaci na klimatickou změnu rozhodnou moderní technologie.

Osm let jste vedl Českou zemědělskou univerzitu v Praze, jež se dosud umísťuje nejlépe z českých vysokých škol v žebříčcích udržitelnosti. Těší vás to?

To je pravda, v GreenMetric University Ranking se ČZU umístila dokonce někde kolem 30. místa na světě. Mě na tom nejvíc baví, že to vyplynulo samo ze způsobu, jak jsme univerzitu a kampus dlouhodobě budovali, aby se nám tam dobře žilo, studovalo a pracovalo. Ne proto, abychom a priori vykazovali, jak jsme udržitelní. Je skvělé mít tak nádherný kampus, který jsme poslední desetiletí dotvářeli v souladu s nejmodernějšími trendy.

Veškeré úřední aktivity směrem k tématu udržitelnosti, které se objevily postupem času, se ukázaly spíš jako kontraproduktivní a obtěžující. Dokážou vyhecovat převážně jen ty, kdo to nemyslí vážně. Strategie, koncepce, výroční zprávy k udržitelnosti. Na papír se toho vejde. To už ty světové žebříčky, o nichž si taky můžeme myslet své, jdou přece jen víc po podstatě než evropské nebo národní administrativní aktivity v tomto směru.

Bohužel, přehnaná úřední horlivost u moderních témat nakonec vždy přinese víc škody než užitku a dokáže poškodit i věcně správnou podstatu problému. To můžeme vidět i na příkladu Green Dealu, kde jeho nekritičtí propagátoři jaksi zapomněli, že jedna ze tří nohou udržitelnosti je ta ekonomická. A bez ní jim ta trojnožka nebude stát ani náhodou.

Petr Sklenička (1964)

Předseda Technologické agentury České republiky, emeritní rektor České zemědělské univerzity v Praze, profesor v oboru krajinné ekologie. Vystudoval Agronomickou fakultu tehdejší Vysoké školy zemědělské v Praze. Ve své doktorské i habilitační práci se soustředil na ochranu půdy a plánování krajiny. Specializuje se na ochranu půdy a krajiny před suchem a povodněmi. Formuloval základní principy „Chytré krajiny“ v podobě high-tech modelu krajiny adaptované na extrémní výkyvy počasí. U více než 300 projektů, plánů, studií a realizací byl odpovědným projektantem nebo řešitelem, a to převážně v oblastech rekultivací, revitalizací, pozemkových úprav či EIA. V letech 2019–2021 stál v čele České konference rektorů.