Paměť jako zbraň

Existují citáty, které přežijí svou dobu. A pak jsou tu takové, které s časem teprve nabývají na síle. Jako by byly napsány pro jinou epochu, která teprve přijde. „Boj člověka proti moci je bojem paměti proti zapomínání.“ Víte, kdo tato slova napsal? Jeden z největších a nejrozporuplnějších českých spisovatelů.

Milan Kundera tato slova vložil do úst intelektuála Mirka v románu Kniha smíchu a zapomnění. Byla to jeho první kniha, již napsal ve francouzském exilu, vyšla v roce 1979 díky torontskému nakladatelství Sixty-Eight Publishers manželů Škvoreckých. Letos se tato slova stala mottem největšího českého literárního festivalu Svět knihy.

Festival se pokouší vrátit literatuře její někdejší váhu a smysl – ne jako dekoraci veřejného prostoru, ale jako nástroji orientace. V době, kdy se historie ohýbá podle momentální potřeby a paměť se stává předmětem politického boje, působí tento rámec téměř samozřejmě a staví na třech hlavních tématech: Evropa, historie a literatura jako hlas svobody.

Už 31. ročník festivalu Svět knihy Praha 2026 se koná od 14. do 17. května v Křižíkových pavilonech na Výstavišti v Holešovicích. Podle programu to vypadá, že pořadatelé sáhli po Kunderovi s tím, že jasně vědí, co chtějí říct. Kundera zmíněný román psal bezprostředně po emigraci v horečnaté osamělosti Francie, sotva rok poté, kdy mu za otevřenou kritiku Husákova režimu bylo odebráno československé občanství. Věta o paměti tedy není jenom filozofická ozdoba – je to výpověď člověka, jenž reálně zažil, jak se minulost, přítomnost i budoucnost mažou na přání moci.

V románu pronáší Mirek svá slova v roce 1971 – jako zdůvodnění toho, proč si vede pečlivé deníky, uchovává korespondenci a dělá zápisy ze schůzek. Přátelé mu to vyčítají jako neopatrnost. On jim oponuje: ničím neporušuji ústavu, skrývat se a cítit se provinile by byl začátek porážky. Kundera v téže pasáži nechává Mirka formulovat cosi zásadního: „Lidé křičí, že chtějí vytvořit lepší budoucnost, ale není to pravda. Budoucnost, to je jen lhostejná prázdnota, která nikoho nezajímá, kdežto minulost je plná života a její tvář nás dráždí, popuzuje, uráží, takže ji chceme zničit nebo přemalovat. Lidé chtějí být pány budoucnosti, jen aby mohli měnit minulost. Bojují o vstup do laboratoří, v nichž se retušují fotografie a přepisují životopisy a dějiny.“

To de facto znamená, že kdo ovlivňuje a kontroluje historii a minulost, ten ovládá současnost i budoucnost. A právě s tím souvisí i Kunderovo celoživotní rebelství. On sám byl nepohodlnou postavou – a zůstal jí i po smrti v červenci 2023. Odešel do francouzského exilu roku 1975, v roce 1981 získal francouzské občanství, české mu bylo vráceno teprve v roce 2019. Po desetiletí se odmítal vyjadřovat do médií, přestal psát a vydávat knihy v češtině, distancoval se od vlastní minulosti a jeho vztah k domovské zemi zůstával napjatý a mlčenlivý. Debata o tom, zda v mládí udal spolužáka Státní bezpečnosti, se táhla jako stín po zbytek jeho života. Kundera popíral, důkazy zůstaly sporné.

Článek historika Adama Hradilka z Ústavu pro studium totalitních režimů spisovatele těžce zasáhl a podlomil mu zdraví. Na Kunderovu obranu se zároveň postavila elita světové literatury. Mezi signatáře patřil například John Maxwell Coetzee, Gabriel García Márquez, Philip Roth nebo Salman Rushdie. „Není to nic jiného než snaha pošpinit pověst jednoho z našich největších žijících romanopisců z důvodů, které jsou přinejmenším pochybné,“ napsali na jeho podporu.

A na takovou pomoc se nezapomíná. Naopak. Taková pomoc se oplácí. A možná právě proto se sotva rok poté Kundera postavil za režiséra Romana Polanského, jenž byl zadržen ve Švýcarsku kvůli údajnému zneužití nezletilé dívky. Nicméně to není jediná část Kunderova života, která je zakryta podivným mlžným závojem.

Rodák z Brna byl hned několikrát nominovaný na Nobelovu cenu, ale nikdy ji nedostal. Tento fakt si pozoruhodně vysvětloval například francouzský filozof Alain Finkielkraut. „Ve druhé polovině 20. století máme dva světové spisovatele: Milana Kunderu a Philipa Rotha. A protože některé feministky je obviňují ze sexismu, tak kvůli tomu dva největší spisovatelé nikdy nedostanou tu největší literární cenu,“ nechal se slyšet filozof s židovským kořeny během návštěvy pražského Světa knihy v roce 2019.

Spisovatel Arnošt Lustig zase tvrdil, že Kundera cenu nikdy nedostane kvůli tomu, že švédští profesoři považují jeho tvorbu za příliš erotickou. Literární kritik Miroslav Balaštík zase prohlásil, že Kundera měl Nobelovu cenu dávno dostat za Nesnesitelnou lehkost bytí nebo za esej Únos Západu. Tvrdil, že Kunderova role v rámci „kulturního objevení“ střední Evropy jako prostoru patřícího k západní společnosti, nikoli k východnímu impériu, byla zcela zásadní. Kundera se tak postavil do hořké galerie autorů, jako byl Nabokov, Borges nebo Tolstoj, kteří na Nobelovu cenu marně čekali celý život.

I tak si česká společnost a literatura s Kunderou nikdy pořádně účty nevyrovnala – ani ho plně nepřijala, ani se ho nezřekla. Není náhoda, že ta slova o paměti a zapomínání napsal právě Kundera. Vždyť celý jeho životní příběh to dokládá. Člověk, jenž sám prošel zapomněním a zavržením – vlastním i cizím –, ví o té větě víc než kdokoli jiný.

Festival toto motto nenastoluje do vzduchoprázdna. Přijíždí skupina ukrajinských básnířek: Marianna Kijanovska, Kateryna Kalytko, Oksana Stomina a další, aby přinesly svědectví přímo ze země, kde se paměť a moc střetávají v nejdoslovnějším smyslu. Přijíždí palestinský spisovatel Raja Shehadeh, držitel Orwellovy ceny, jenž píše o tom, jak literatura uchovává identitu tváří v tvář politickému útlaku. Přijíždí politolog Jacques Rupnik, aby se zamyslel nad evropskými demokraciemi po roce 1989.

Kunderův citát se tak rázem ukazuje v celé své šíři – není to vzpomínka na normalizaci, je to orientační souřadnice v přítomnosti. Dnes, kdy se v Evropě přepisují mapy i učebnice, kdy válka vrátila na kontinent otázku, strach a logiku, v níž vítěz určuje, co se pamatuje a co ne, zní věta ze staré francouzské emigrace jako zpráva psaná pro tuto chvíli. Kundera napsal, že člověk prochází přítomností se zavázanýma očima – a teprve pohledem zpět zjistí, co žil a jaký to mělo smysl. Literatura nám ten šátek z očí snímá.