Přestali jsme číst

Průměrná doba soustředění dnešního dospělého člověka je čtyřicet sekund, přitom přečtení první stránky starých Lidových novin trvalo minimálně pět minut. Doba se v éře sociálních sítí rapidně změnila a s tím i schopnost číst. Neurolog, lékař a vydavatel časopisu Přítomnost Martin Jan Stránský varuje před tím, že společnost přestala číst a teď za to přichází účet. Sociální sítě přirovnává k alkoholu a cigaretám, chytré telefony by dětem nedával dříve než v šestnácti letech a kognitivní úpadek západní společnosti dokládá desítkami odborných studií. Za jeho slovy přitom nestojí jen věda a statistiky — ale i rodinná tradice sahající až k zakladatelům již zmiňovaných Lidových novin.

„Stačí pouhá jedna stránka denně, abyste se dostali do formy a vybudovali si čtenářský návyk,“ uvádí kampaň Čti za nároďák!. Vy jste se stal vědeckou tváří této kampaně. Můžete prozradit, co je jejím hlavním cílem?

Cíl je v jádru prostý, ale kriticky důležitý: zlepšit inteligenci národa. Ta je totiž v současnosti na úpadku – a to nejen u nás, ale v celé západní společnosti. Hlavní příčinou je naše totální ponoření do digitálních technologií. Ty nás nutí číst jinak a jiné věci, což vede k tomu, že se určité mozkové funkce doslova optimálně nezformují. Mluvím o kognitivních funkcích, jako je schopnost řešit problémy, rozumět textu, kriticky přemýšlet nebo předvídat situace a tak dále. Studie navíc potvrzují, že děti a dospělí, kteří čtou, mají hlubší porozumění každodenním situacím, vyšší míru empatie a lepší výsledky v testech měřících sociální dovednosti.

Máme pro tento úpadek nějaká konkrétní data?

Statistiky jsou alarmující, zejména u nejmladší generace. Více než třetina studentů gymnázií během posledního roku nepřečetla celou knihu od začátku do konce. V Americe je to ještě extrémnější – 80 procent studentů přijatých na elitní univerzity nepřečetlo za celý život jedinou celou knihu, znají jen úryvky a výklady. Mají pouze všeobecný pojem o tom, jak daný autor psal, v jakém stylu je ona knížka a rámcově příběh, aniž by to četli.

Jenže mozek pak neprojde procesem, který je mu evolučně vlastní: nenaučí se kombinaci trpělivosti a zaujatosti, empatie a pochopení, schopnosti promyslet děj od začátku do konce a argumentovat. Místo toho tu máme adolescenty, kteří nejsou schopni napsat gramaticky smysluplnou větu o 25 slovech, protože jejich svět je „seříznutý“ do struktury SMS, tiktokových videí, memů a internetových zkratek.

Můžete popsat, v čem přesně pomáhá čtení knih lidskému mozku?

Jako první si musíme uvědomit, že čtení z papíru je pro mozek výhodnější než čtení z obrazovky. Mozek totiž „vidí“ písmo jako vizuální předměty a lépe si je zapamatuje, když je „drží“ v ruce. Otáčení stránek zase „rozděluje“ text do hmatatelných částí, což mozku pomáhá rozdělit si strukturu a informace do lépe zpracovatelných celků. Díky tomu se myšlenky snadněji ukládají do paměti a zpětně se pak vybavují. Třeba beletrie napodobuje život a jeho děj, což algoritmus a řízený počítačový svět nikdy nenapodobí. Čtení podporuje soustředění a imaginaci, rozvíjí chápání problémů a nabízí alternativní pohledy a myšlenky. To posiluje komplexnější mentální procesy v oblasti morálky, demokracie či empatie.

Tvrdíte tedy, že čtení je nezbytné pro prosperitu a fungování společnosti a demokracie obecně. Jak se to projevuje?

Přímo to spolu souvisí. Například čtení románů v mozku rozvíjí empatii. Čtenář prožívá děj, vytváří si vlastní představy a názory na morálku a řád. Tyto názory jsou mnohem propracovanější, než když je dostáváte v hotových „porcích“ přes obrazovku. Kampaň Čti za nároďák! chce oslovit širokou skupinu lidí právě tak, aby se zvýšila gramotnost ve čtení, jelikož dnes už jednoznačně víme, že čtení přináší schopnosti nezbytné pro prosperitu společnosti. Vždyť robustnost demokracie a vlastní morálky přímo souvisí s tím, kolik toho člověk přečte. To dokládají i některé studie a výzkumy, které ukazují sílu a charakter moderní společnosti podle procent „pročtenosti“. Dá se říct, že čtení je pro mozek totéž co zdravá strava, dieta, pohyb a cvičení pro tělo.

To znamená, že internet a sociální sítě jsou, řekněme, něco jako fastfood?

Jsou to spíš cigarety nebo alkohol. Je to zkrátka a jednoduše intelektuální degradace. Sociální sítě a internet jsou vytvořeny se stejným cílem jako drogy, alkohol nebo cigarety – mají být toxické a návykové. Fungují na bázi dopaminu, který se v mozku zvyšuje pokaždé, když surfujete a scrollujete na mobilech. Potřebujete toho neustále víc a víc, nejde s tím přestat. Sítě tady nejsou proto, aby vás vzdělávaly, ale naopak. Jsou tu od toho, aby vydělávaly peníze svým tvůrcům a majitelům. Nic víc, nic míň. Však si vezměte, že průměrný Čech stráví před obrazovkou 7,5 hodiny denně, student 4,5 hodiny, přičemž student tam tráví 99 procent času na sociálních sítích. Je to svět bez hranic, který nás pohlcuje.

A co s tím tedy můžeme dělat? V poslední době je populární například digitální detox…

Digitální detox je populární, módní trend. Nicméně je pravda, že povědomí o nebezpečí roste, a to je dobře. Jenže hlavní problém jsou rodiče. Jsou první generací, která se o děti přestala starat tak, jak má – místo osobního kontaktu dítěti dají tablet, aby se nenudilo. A to je katastrofa, protože mozek – nejen dětský, ale každý – se potřebuje taky nudit. Nuda je pro mozek zdravá, protože v nudě člověk přemýšlí. Ti rodiče to sice myslí dobře, mají o své děti strach a chtějí je mít pod dozorem, jenže si neuvědomují, že dítě se musí naučit žít a fungovat nezávisle. A tomu rozhodně žádná hysterická maminka na telefonu nepomůže. Vím, že je těžké z tohoto digitálního světa vystoupit a rozbourat zažité konvence, ale měli bychom si nastavit nějaké rozumné hranice. To je nutné.

Takže v kolika letech by dítě mělo dostat mobil nebo začít používat sociální sítě?

Děti by rozhodně neměly mít chytrý mobil dříve než v 15 nebo 16 letech. Ideálně by to měl být telefon s tlačítky a malým displejem. Sociální sítě pro tuto věkovou kategorii by měly být zakázány úplně, nepřinášejí vůbec nic dobrého. Už 80 zemí světa zakázalo mobily ve školách, my zatím ne. Přitom je to politicky průchodná win-win situace – 80 procent rodičů i 65 procent mladých by taková omezení podpořilo. Myslím si, že by to samotným politikům mohlo velmi pomoci – zavést edukační kampaň na podporu omezení mobilních telefonů a sociálních sítí mezi dětmi a mladistvými. Jedná se totiž o ochranu toho nejcennějšího, co máme – duševního zdraví našich mladých, naší budoucnosti. Stačí zavést zákon a důsledně ho vymáhat, stejně jako u prodeje cigaret nebo alkoholu. Ostatně podobně to udělaly i jiné země. Šlo o konstruktivní, efektivní a nenásilný způsob omezení, takže bychom ani nemuseli hledat nějakou „českou cestu“, ale pouze bychom navázali a využili už vyzkoušené možnosti. Možná právě s tím souvisí i fakt, že během minulého roku byl vůbec poprvé zaznamenán celosvětový pokles užívání sociálních sítí, což platí i pro Česko. A já pozoruji reakce, že lidé si uvědomují tyto digitální pasti a nástrahy, jelikož atraktivita těchto technologií upadá.

Kampaň nese název Čti za nároďák!, což zní spíše sportovně než akademicky. Proč tato volba?

Byl to záměr. Kdybychom na lidi šli jen s vědeckými statistikami a akademickým poučováním, nikoho by to nezajímalo, takže se jedná i o marketingovou strategii. Spojení s fotbalem a veřejně známými osobnostmi je prostě efektivní způsob, jak připoutat pozornost k důležité myšlence. Je to „sportovní“ přístup k záchraně duševního zdraví společnosti. Já osobně to považuji za hezké.

Vy sám pocházíte z významné vydavatelské rodiny. Vaši předkové založili Lidové noviny a vy sám vydáváte časopis Přítomnost…

Máme v genech tzv. inkoustovou krev. Poté, co se mé rodině nepodařilo získat zpět Lidové noviny, obnovil jsem vydávání časopisu Přítomnost. Udělal jsem to z rodinné povinnosti a navázal na svého dědu Adolfa Stránského, ale i z přesvědčení, že časopisy, které vyžadují hluboké pročtení a nabízejí myšlenky na určité úrovni, jsou pro společnost nezbytné. Dnes více než kdy dříve, protože už dávno sem přišla mediální krize a vydávaní podobného časopisu je finančně prakticky nerentabilní. To bohužel souvisí i s tím, že počet časopisů a publikací, jako je napříkladPřítomnost, drasticky poklesl. A to hlavně kvůli tomu, že společnost má dnes už jiné priority, a nejenom časové.

Na závěr zpět k literatuře. Co byste čtenářům doporučil?

Sám musím denně číst kvanta odborné neurologické literatury, abych držel tempo s oborem. Nicméně ve volném čase mám rád „vědecko-filozofické“ bestsellery, které kombinují vědu, antropologii a lidské příběhy. Autory, jako jsou Stephen Hawking, Richard Dawkins nebo můj oblíbený Juval Noach Harari. Nabízejí ten obrovský rozměr, rozhled a imaginativní pohled na svět, o který nás digitální doba postupně připravuje.

Martin Jan Stránský (1956)

Lékař, neurolog a vydavatel časopisu Přítomnost. Vystudoval Columbia University a lékařský titul získal na St. George’s University v Grenadě, specializoval se na neurologii a interní lékařství. Po sametové revoluci se vrátil do České republiky a založil Polikliniku na Národní v Praze. Zároveň přednášel na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy a působil jako primář na Yale School of Medicine. Napsal satirický román Deník doktora z Mrnic, jenž byl oceněn jako nejlepší černá komedie v roce 2019. Jeho další kniha Vzestup a pád lidské mysli z roku 2024 se věnuje fungování mozku a dopadům moderních technologií na lidskou mysl.