Mysleli česky, psali německy

Kafka, Brod, Kisch, Werfel, Rilke… Praha kdysi dala světu tolik německy píšících spisovatelů, že se o nich dodnes mluví jako o samostatné literatuře – pod označením Pražský kruh nebo Arconauti, jelikož se setkávali v Café Arco na rohu Hybernské. Jejich svět ale začínal mizet s příchodem druhé světové války a definitivně zanikl po roce 1945. Důvod je více než zřejmý, a proto je symbolické, že se letošní frankfurtský veletrh otevřel české straně.

Kdo letos na frankfurtském veletrhu, kde se Česko poprvé představilo jako čestný host, byl, všude narážel na Franze Kafku. Na plakátech, plátěných taškách, v názvech přednášek… Němci ho považují za svého klasika, Češi za svého rodáka, Izraelci za svého autora a Rakušané se zase odvolávají na to, že poslední dny svého života trávil tam. A všichni tak mají trochu pravdu. Kafka je nejslavnějším příkladem jevu, který nemá v Evropě obdoby: literatury, jež vznikla v jednom městě, v jednom jazyce, ale zároveň v prostředí, kde se mluvilo dvěma jazyky a žilo mezi třemi identitami – českou, německou a židovskou.

A právě na toto propojení upozornila i Radka Denemarková během svého projevu ve Frankfurtu nad Mohanem. „Národ je konstrukt: na základě jazyka, území nebo politických propagand. A já pocházím ze země, která musela v roce 1989 rehabilitovat Franze Kafku. Česko-německo-židovské vztahy na území Čech představovaly hluboce tabuizované téma až do devadesátých let dvacátého století. Němci byli odsunuti. Židé mrtví nebo v exilu. V tomto kontextu měl Kafka ‚štěstí‘. Nebyl zavražděn v koncentračním táboře. Nebyl odsunut,“ uvedla.

Dodejme, že ta rehabilitace by nebyla možná bez Maxe Broda. Bez něho bychom totiž Kafku vůbec neznali. Ten příběh je známý, ale stojí za to ho připomenout v plné absurditě. Kafka, který zemřel v roce 1924 v sanatoriu v Kierlingu u Vídně, nechal příteli instrukce, aby všechny jeho rukopisy spálil. Brod to neudělal. Vydal Proces, Zámek i Ameriku, a když 14. března 1939 – den předtím, než do Prahy vjela německá vojska – odjížděl posledním vlakem do Palestiny, měl kufr plný Kafkových textů.

Brod sám byl plodný romanopisec, kritik a esejista, jehož knihy dnes skoro nikdo nečte. Jeho skutečným dílem bylo něco jiného: byl to nejvýkonnější kulturní tlumočník, jakého kdy česko-německá Praha měla. Objevil pro německý svět Leoše Janáčka, přeložil do němčiny libreto Její pastorkyně a po vídeňské premiéře Jenůfy v roce 1918 se z provinčního moravského skladatele stala evropská hvězda. Napsal o něm i první monografii. A když se v Německu dostal ke slovu Haškův Švejk, byl to opět Brod, kdo ho upravil pro jeviště, na němž ho pak v Berlíně inscenoval Erwin Piscator.

Brod tedy dělal pro Čechy to, co Kafka nikdy nedělal pro nikoho: propagoval. A přitom psal německy, v Praze, pro Němce, o Češích. Později popsal celou tu skupinu přátel – Kafku, sebe, Felixe Weltsche, Oskara Bauma a další – v knize Der Prager Kreis. Pražský kruh se od té doby stal pojmem.

„Praha jen tak nepustí“

Kafka ale není jediným významným německy píšícím autorem z Prahy. „Po dlouhá desetiletí byl prakticky popírán jakýkoliv německý a židovský vklad do dějin české kultury. Pro mě jsou ale jména pražských autorů jako Franz Kafka, Rainer Maria Rilke, Franz Werfel, Egon Erwin Kisch také součástí české literatury. Díky těmto jménům leží Čechy u moře,“ prohlásila Denemarková na prestižním fóru. Její slova tak odkazují na motto české účasti ve Frankfurtu, které vychází ze Shakespearova dramatu Bouře.

Úplně jiný temperament měl Egon Erwin Kisch. Narodil se v roce 1885 v domě U Dvou zlatých medvědů v Melantrichově ulici a z Prahy si odnesl dvě věci: lásku k periferii a schopnost být všude, kde se něco děje. Jako mladý reportér lezl do nocleháren, pivnic a k soudním přelíčením. V roce 1913 pak přinesl jedno z největších novinářských odhalení monarchie: že plukovník Alfred Redl, šéf rakouské kontrarozvědky, byl ruským špionem. Psal německy, ale Prahu poznal česky – v hospodách a na ulicích, kde se německy nemluvilo. Spolupracoval s přední ikonou českého divadla Emilem Arturem Longenem nebo humoristou Jaroslavem Haškem.

Kniha Zuřivý reportér z roku 1925 mu dala přezdívku, jež ho přežila. Kisch z reportáže udělal literární žánr a řídil se heslem: „Novinář nemá tendence, nemá co ospravedlňovat a nemá stanoviska.“ Jezdil po Sovětském svazu, Číně i Spojených státech. Za občanské války byl ve Španělsku u interbrigád, vydával se za potápěče nebo se v přestrojení za muslima vydal na pouť do Mekky.

Nejslavnější je ale historka z roku 1934: australské úřady mu jako komunistovi zakázaly vstup do země, tak skočil z lodi na molo a zlomil si nohu. Když ho chtěli vyhostit pomocí jazykového testu, nechali ho psát diktát ve skotské gaelštině, ale soud nakonec rozhodl, že gaelština není evropský jazyk ve smyslu zákona. Kisch zůstal a stal se v Austrálii legendou.

Druhou světovou válku přečkal v Mexiku, v roce 1946 se vrátil do Prahy a o dva roky později tam zemřel. Z jeho světa nezbylo skoro nic. Německá Praha byla po válce pryč a v nové republice nebylo pro německy píšícího komunistického Žida místo, které by mu odpovídalo.

K pražským německým autorům patřili také zmínění Rainer Maria Rilke nebo Franz Werfel, autor Čtyřiceti dnů a Písně o Bernadettě, jehož romány se v meziválečné Evropě četly víc než Kafkovy. Do Pražského kruhu patřil i Leo Perutz, Paul Kornfeld, Hermann Ungar, Ludwig Winder nebo Johannes Urzidil.

Hlavním místem setkávání těchto autorů byla kavárna Café Arco. Tam ale chodili i čeští umělci jako například Vladislav Vančura, Karel Poláček, František Langer, malíř Emil Filla či výtvarník Otakar Kubín. A právě tzv. Arconauti se výraznou měrou zasloužili o zahraniční věhlas dramat Karla Čapka, básní Jaroslava Vrchlického a Fráni Šrámka nebo skladatelského díla Leoše Janáčka.

Asi nejlepší shrnutí toho všeho nabídl kdysi sám Kafka: „Praha jen tak nepustí. Tahle matička má drápy. To se člověk musí přizpůsobit, nebo bychom ji museli ze dvou stran podpálit – na Vyšehradě a na Hradčanech, pak by se nám snad podařilo uniknout.“