Co doporučují tuzemští autoři z německojazyčné literatury?

Jiří Hájíček, spisovatel

Dlouhodobě čtu a sleduji rakouského autora Josefa Winklera. České překlady vydává nakladatelství Archa. Winkler pochází z Korutan z tradiční selské rodiny. Katolické prostředí rakouského venkova je tématem mnoha jeho knih. Řekl bych, že Josef Winkler už léta píše to, co je dnes moderní pod označením autofikce. Dětství a dospívání ve vesnici Kamering, setkávání se smrtí, koloběh venkovského života určovaný katolickou výchovou. A konflikty skryté pod tímto povrchem – až kafkovsky problematický autorův vztah k přísnému otci, vesnice zamlčující utajovanou historii spadající do období druhé světové války, dva oběšení dospívající chlapci skrývající vzájemný vztah. To jsou motivy, které se vracejí do Winklerových knih a které zároveň přesahují rodnou vesnici a region, spisovatel se odtud vydává třeba do Indie ke břehům Gangy nebo zkoumá život básníka Jeana Geneta. Josef Winkler píše prózu neobyčejně autentickou, poctivou i odvážnou, za kterou, pateticky řečeno, ručí svým životem. Konfrontace se svými kořeny, se svým domovem je zároveň jejich působivým uměleckým obrazem.

Kateřina Tučková, spisovatelka, historička umění a kurátorka

Ráda čtu romány současného německého spisovatele Daniela Kehlmanna, který je mistrem v podání různých historických témat, na jejichž pozadí se ale zabývá nadčasovými, univerzálními otázkami lidské existence. Velmi se mi líbil jeho Tyll, v němž aktualizuje příběhy i v Česku dobře známého Enšpígla, nicméně vřeleji bych doporučila jeho poslední přeloženou knihu Šálivá hra světla, kde tematizuje střet umělce s totalitním režimem. V bravurně vyprávěném příběhu režiséra G. W. Pabsta vykresluje, jak totalitní moc postupně narušuje uměleckou svobodu a staví tvůrce před rozhodnutí, v nichž jsou ohroženy jeho ideály i morální integrita. Z rakouských spisovatelů bych doporučila knihy Roberta Menasseho – obzvlášť mě kdysi oslovilo jeho pátrání po rodinné historii, které ho přivedlo až k nuceným židovským konvertitům skrývajícím se před inkvizicí v novověkém Španělsku v románu Vyhnání z pekla. A na nočním stolku na mě teď čeká nová kniha pražského rodáka žijícího v Německu Maxima Billera Nesmrtelný Weil, v níž propátrává osudy veškerým režimům nekonvenujícího spisovatele Jiřího Weila.

Jan Horníček, autor historických románů a matematik

Asi začnu autorem, o němž možná někteří zavilí kritici prohlásí, že to přece není žádná literatura, ale přesto už na něm čtenářsky vyrostlo mnoho generací. Karla Maye jsem četl někdy od druhé třídy a zhltl jsem prakticky všechno. Vinnetou je klasika, a ještě víc jsem miloval šestidílnou sérii Ve stínu pádišáha. Pak jsem z mladistvého okouzlení vyrostl a pustil jsem se do hutnější literatury. Když jsem ale nějaký rok zpátky (v rámci přípravy detektivního románu odehrávajícího se v německém Schwarzwaldu) sáhl po Mayově Černém myslivci, nebyl jsem zklamaný ani trochu: on to v sobě i po všech těch letech pořád ještě má.

Z dobrodružné beletrie se ale hodí doplnit pár německých autorů serióznějších. Vybírám ty, kteří ve mně něco změnili, po jejichž přečtení už člověk není stejný jako předtím. Friedrich Nietzsche (Radostná věda) mě naučil, jak rozmlátit všechny intelektuální jistoty kladivem a jak v rámci filologické důslednosti dojít tak daleko, až se filozofie stává poezií. Od Arthur Schopenhauera (O spisovatelství a stylu) si odnáším, že zeširoka se rozkecávat musí jen ten, kde hledá slova, poněvadž svému tématu do hloubky nerozumí, že pokud chápu, dokážu pojednat úsporně a přesně. Lion Feuchtwanger mi ve svém románu 40 dní ukázal, že existují genocidy, za které se dosud nikdo neomluvil. Bertold Brecht ve svém Dobrém člověku ze Sečuanu pro mě dokázal dokonale znejistit hranici mezi dobrem a zlem. Zatímco teoložka a spisovatelka Dorothee Sölle (Mystika a vzdor) mě naopak přesvědčila, že skutečně duchovní člověk nemůže zůstat lhostejný ke špatnostem ve světě kolem, že zlu je třeba se vzepřít, že mystika je vzdor.

A Heinrich Heine pro mě nachystal jednu z nejsilnějších básní, kterou jsem kdy četl. O knihách, které si člověk nosí s sebou (ze sbírky Písně a lamentace). Tu si tu s dovolením troufnu ocitovat celou: „Vy blázni, v kufrech není nic, / jen tvařte se prozíravě, / kontraband, co se mnou cestuje, / ten vozím s sebou v hlavě. // A mnoho knih v hlavě také mám, / o tom vás ujišťuji, / má hlava je jediné hnízdo knih, / které se konfiskují.

Alena Mornštajnová, spisovatelka

Německojazyčnou literaturu nesleduji nijak systematicky a rozhodně se nepovažuji za její znalkyni. Čtu ji spíš namátkově, když mě nějaká kniha zaujme nebo se o ní dozvím. Přirozeně se ke mně dostávají také knihy vydávané mým domovským nakladatelstvím Host, například Starý kraj Dörte Hansenové, Chuť jablečných jadýrek Kathariny Hageny nebo Osmý život (pro Brilku) Nino Haratischwiliové.

Z knih, které vyšly jinde, mě v posledních letech opravdu nadchly Zimní včely Norberta Scheuera. A ráda čtu také Bernharda Schlinka. Když se na ten výběr dívám, vlastně není náhoda, že mě zaujaly právě tyhle knihy. Mám ráda příběhy, ve kterých se velké dějiny promítají do obyčejných lidských životů, zajímají mě rodinné vztahy, tajemství, vina, odpovědnost a minulost, která nezmizí, ale nějakým způsobem ovlivňuje přítomnost. Asi právě proto bych čtenářům doporučila hledat mezi těmito autory – každý píše úplně jinak, ale ve všech jejich knihách jsem našla něco, co je mi jako čtenářce blízké.

Jáchym Topol, publicista, básník a spisovatel

Kdo potřebuje literaturu a dosud nezná román Berlin Alexanderplatz od Alfreda Döblina, ať si ho přečte, nebude litovat, jde vskutku o pilíř světového písemnictví a dávno mrtvý autor je dosud německá megastar. Hezkou shodou právě významnou Döblinovu cenu získal i německy píšící Pražák Jan Faktor, a to víc než po zásluze. Do třetice doporučuju Judith Hermann, které česky vyšlo asi sedm knih – a všechny dobré, takže volba je snadná.

Petr Stančík, spisovatel a básník

Jak pravil (nebo si to alespoň myslel) Goethe: „Výjimeční se opakují v mnohých, kdežto mnozí se ve výjimečných ztrácejí.“ Takže celé to olbřímí a mnohovrstevnaté hausnumero německojazyčné literatury je pro mne za mne možno soustředit do pouhých čtyř jmen: Gustav Meyrink, Friedrich Dürrenmatt, Michael Ende a Patrick Süskind. A pokud bych si směl od každého z nich vybrat jen jednu knihu, byly by to: 1. Bílý dominikán, 2. Zakázka aneb O pozorování pozorovatele pozorovatelů, 3. Vězení svobody a 4. Parfém. Příběh vraha – vše nad to je pouhá ozvěna.

Michaela Klevisová, spisovatelka a novinářka

Už je to dávno, co jsem úplnou náhodou objevila německou autorku Petru Hammesfahrovou, jejíž tvorba mě naprosto nadchla. U nás není moc známá, ale několik jejích knih přeloženo bylo, jsou to detektivky, thrillery a psychologické romány. Úžasný je její román Matka – sonda do duše ženy, jejíž dcera je nezvěstná.

V poslední době jsem si oblíbila knihy od německého autora Ewalda Arenze: Dva životy, Velké léto, Staré odrůdy. Jsou to romány s poklidnou atmosférou a pomalým tempem vyprávění. Obyčejné osudy obyčejných lidí, do kterých se díky autorovu mistrovství snadno vcítíte a prožíváte s nimi důležité okamžiky: zrod nepravděpodobného přátelství, první lásku, osamostatnění od rodiny.

Jsou to příběhy, které umí probouzet emoce. A pro mě je ještě taková třešnička na dortu, jak je v nich popsáno venkovské prostředí – krajina, vůně, barvy, chutě. Jako by tam čtenář s postavami byl. Teď zrovna vychází autorova novinka Kočičí dny, která mě láká už jen svým názvem. Moc se těším.