Jaký krok je dnes klíčový pro posílení energetické soběstačnosti Česka – a kdo by jej měl udělat?

Vladimír Hönig

docent Katedry strategie Fakulty podnikohospodářské VŠE

Doporučoval bych postavit nové bloky jaderných elektráren. Česká republika ví, o jaké zdroje má zájem. Je to kombinace jádra a obnovitelných zdrojů energie. Bohužel větrné energii nenahrává naše geografická poloha, u vodních elektráren jsme de facto na hranici kapacit, fotovoltaika se stala u nás králem obnovitelných zdrojů, ale i ta má své limity. Obecně není důležitá pouze jedna technologie, ale jejich kombinace. Každý zdroj budeme potřebovat, jestliže máme ustupovat od hnědého uhlí, které představuje 40% podíl na energetickém mixu.

Obnovitelné zdroje energie jsou důležité, ale nestačí. Budoucnost energie ČR je hlavně v jádru. Uhlí sice máme, ale kvůli uhlíkové stopě není jiná možnost.

Kroky jsou samozřejmě na vládě a parlamentu. Klíč je ve zjednodušení a zrychlení povolování výstavby energetické infrastruktury. Ačkoli se do energetiky výrazně investuje, tak se nestaví tak rychle. Je nutné se také soustředit na odstranění úředních a administrativních brzd, které tomu brání a Česko už je tím doslova pověstné. Zatímco jinde se staví, u nás se stále čeká na razítka. Kdyby se starověké egyptské pyramidy měly tehdy stavět namísto v Gíze na území dnešní České republiky, tak by dodneška neměly snad ani stavební povolení.

Roman Ďurčo 

předseda Odborového svazu KOVO

Prvním krokem by mělo být řešení energetického mixu – a to jsme se sociálními partnery probírali na tripartitě i na hospodářském výboru sněmovny. Není možné ze dne na den bez náhrady odstavit uhelné elektrárny s tím, že je budou vykrývat obnovitelné zdroje do doby, než se u nás dobuduje jádro, které by pokrylo většinu spotřeby České republiky. Jsme součástí Evropské unie, naše soběstačnost souvisí i s její energetickou infrastrukturou, protože jsou země, které mohou využívat moře a silný vítr a jejich případné přebytky mohou prospět i ostatním. Je potřeba Evropu propojit takovým způsobem, aby byla energeticky nezávislá na zbytku světa.

U nás by také pomohlo budování menších paroplynových elektráren a současně s tím malých jaderných zdrojů, modulů, které by měly vyrůstat postupně v krajských městech. Je to samozřejmě komplexní řešení, ale vidím to jako důležité pro to, abychom se přiblížili potřebné energetické soběstačnosti. To je samozřejmě v rukách vládních institucí a společností působících v oblasti energetiky.

Martin Slaný

odborný asistent, CEVRO Univerzita

Soběstačnost – v energetice, potravinách nebo čemkoli jiném – je módní pojem, ale i ekonomická iluze. Plná soběstačnost neexistuje, nebo je prohibitivně drahá. Vyměníme ruský plyn za domácí jádro a OZE, panely i turbíny ale stejně dovezeme. Chtít celý řetězec doma by znamenalo popřít dělbu práce a zchudnout dřív, než se zabezpečíme.

Nejde tak o soběstačnost, ale o bezpečnost a diverzifikaci. S tou jsme začali už v 90. letech – Temelínem i ropovodem IKL. Ani ta není zadarmo a řešit se má ekonomicky. Green Deal zranitelnost naopak zvyšuje: zdražuje energie a tlačí nás ke zdrojům, které zátěž neutáhnou. Jeho osekání je nutná, nikoli dostačující podmínka.

Klíčový krok? Investice do propojení, ne izolace. Blackouty na Iberském poloostrově a Balkáně ukázaly, jak fatální je slabé propojení. Druhý krok – Dukovany a stabilizace přenosové soustavy. A zpět debatu o uhlí.

Kdo má jednat? Trh – investoři, firmy, domácnosti. Stát ať zajistí jadernou páteř a právní jistotu. O zbytku rozhodne cena, ne plán z Bruselu, v němž se slily dotace, daně, určování spotřebitelské volby a centrální výběr „správné“ technologie.

Cyril Svozil ml.

CEO, Fenix Group

Diverzifikovat dodavatele fosilních zdrojů energií do takové míry, aby nám výpadek některého z nich pokud možno dramaticky neublížil. Hlavním parametrem při výběru těchto dodavatelů by měla být cena.

Inspirovat se francouzskou energetickou bilancí a usilovně pracovat na výstavbě dalších jaderných zdrojů.

Využít stávající uhelné zdroje a uhlí, které stále nebylo vytěženo a je k dispozici na našem území.

Posílit robustnost naší energetické soustavy bateriovými úložišti, které mohou velmi rychle a flexibilně pokrývat peaky a propady v dodávkách z obnovitelných zdrojů ve střední Evropě.

Na výše uvedené politické kroky má mandát od voličů vláda ČR, která prostřednictvím ministerstva průmyslu a obchodu sestavuje energetickou koncepci. Nicméně vzhledem ke zkušenostem bych doporučoval, aby nikdo nečekal na prozíravé politiky, ale aby jednal sám a svoji soběstačnost řešil přes kombinaci fotovoltaické elektrárny a chytrého bateriového úložiště. Tato, dnes již běžná kombinace technologií zajistí jak akumulaci nespotřebované energie a její využití později vedoucí k optimalizaci nákladů za elektřinu, tak i ochranu před případnými výpadky.

Martin Pacovský

investiční ředitel Arete Energy Transition

Klíčovým krokem je realistická aktualizace Státní energetické koncepce. A udělat ji musí stát – konkrétně ministerstvo průmyslu spolu s Energetickým regulačním úřadem, provozovateli sítí, a pokud chceme čísla, která se dají skutečně použít, i s investory, kteří v sektoru reálně staví. Současná koncepce stojí na kombinaci politických přání a optimistických scénářů, podle kterých si chybějící elektřinu prostě dovezeme. Fyzika ale na dohodu o tom, jak by to mělo vypadat, čekat nebude. Konkrétně mě trápí čtyři věci.

Zaprvé jádro. Politicky je podporované napříč spektrem, ale buďme upřímní: oficiální plán slibuje zkušební provoz nového dukovanského bloku v roce 2036 a komerční o dva roky později. Při pohledu na evropské zkušenosti poslední dekády – Flamanville, Olkiluoto, Hinkley Point C – je to silně optimistické. Tyto stavby nabraly zpoždění deseti a více let bez výjimky. Prodloužení životnosti stávajících bloků v Dukovanech a Temelíně systému pomůže, jenže nepokryje růst spotřeby.

Zadruhé vítr. V krajině ho nikdo nechce – a to není fráze, ale územní a politický problém, který se nevyřeší tabulkou v Excelu. Větrníky přitom v Česku ekonomicky dávají smysl.

Zatřetí solár. Solární elektrárny prodávají v hodinách s nejnižší cenou: podle agentury Enervis dostávají v průměru jen dvě třetiny toho, co je tržní průměr. Další masivní expanze fotovoltaiky bez baterií nebo napojení na výrobu tepla tedy už ekonomicky nefunguje.

Začtvrté – a to je úplně nepopsaná kapitola české energetiky – řízení spotřeby. Jednoduše řečeno: schopnost přesouvat spotřebu z hodin, kdy je elektřiny málo, do hodin, kdy je jí moc. V Česku k tomu neexistuje prakticky žádná systémová iniciativa.

Klíčové rozhodnutí, které stát musí udělat, ale není „víc OZE“ ani „víc jádra“ – to jsou jen vstupy. Klíčové je, kdo a jak garantuje stabilitu soustavy v období 2028–2040.

A poslední bod: realistická koncepce musí přiznat, že čistý dovoz elektřiny až 15 TWh ročně, se kterým některé scénáře tiše počítají, není v Evropě, kde stejný problém řeší všichni sousedé, robustní strategie. Spoléhat se na to, že Německo, Polsko nebo Rakousko budou mít přebytky přesně tehdy, kdy nám bude scházet výkon, je hazard, ne plán.

Jiří Matoušek

člen správní rady Centropol Energy

Vlastnictví a kontrola nad zdroji poskytuje zásadní ekonomické a strategické výhody. Zemní plyn budeme vždy importovat a ani diverzifikace zdrojů, ke kterým došlo náhradou za ruský plyn, nás nezbaví cenových šoků vyvolaných konflikty tisíce kilometrů daleko. Je tak klíčové zachovat pro Českou republiku soběstačnost ve výrobě elektřiny, zvyšovat energetickou bezpečnost a doručit firmám a domácnostem stabilní ceny.

Řada evropských států se natrvalo stane čistými dovozci elektřiny, byť některé pouze v částech roku jako třeba Německo. Situace v Evropě tak České republice nabízí skvělou ekonomickou příležitost – dodávat elektřinu do zemí, kde v zimních obdobích, při bezvětří, v deštivých dnech, kdy elektřinu neprodukují solární elektrárny, a v dalších situacích bude elektřina chybět. Stát by se měl na výstavbu výrobních zdrojů z větší části trvale dívat jako na budoucí strategickou a ekonomickou výhodu a z menší části hodnotit návratnost investic. Ty jsou totiž postavené na projekcích budoucích cen v obvyklých představitelných obdobích a nejsou schopny dobře postihnout období krizová.

Klíčové tak je připravit, nezdržovat a podle plánu realizovat výstavbu dvou nových jaderných bloků v Dukovanech. Dále zahájit přípravu rozšíření jaderné elektrárny Temelín o další až dva bloky. S tím je počítáno v rámci opce, kterou česká vláda dohodla s korejskou KHNP. Dále je velmi důležité realizovat v Temelíně výstavbu prvního malého modulárního reaktoru.

V Evropě zatím není v dodávkovém provozu ani jeden malý modulární reaktor, což podle nás podtrhuje potenciál České republiky stát se leaderem a masivním vývozcem elektřiny a na energiích bohatnout. Stát musí hrát hlavní roli i při výstavbě malých modulárních reaktorů.

Vedle jádra je nutné počítat také s rozvojem paroplynových elektráren, které mají rychlý náběh, jsou flexibilní a dokážou vykrývat výkyvy výroby z obnovitelných zdrojů. Tyto kroky ale nemůže realizovat samotný trh – odpovědnost leží především na vládě a dalších institucích, které musí vytvořit jasný, stabilní a dlouhodobě předvídatelný rámec pro investice do klíčových zdrojů.