Atlantique

V roce 2004 jsem krátký čas v Paříži bydlel a chovám k té době patetickou přízeň. Titěrný byteček v podkroví nedaleko nádraží Austerlitz ve mně vzbuzuje podnes vzpomínkový optimismus, přestože jsme se tam opravdu nemohli ve třech dlouho vejít a museli se snažit míjet. Ovšem výhled na Eifellovku svítící občas po večerech tak nějak dokázal vyzmizíkovat všechny ty trable se zlomyslnou sprchou. Každé ráno jsem přes Jardin des Plantes vyrážel do světa s vědomím, že dnes a denně najdu a naučím se…

Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům Týdeníku Echo

Odemkněte si všechny články zakoupením digitálního předplatného.
Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.

Předplatné

Přihlásit se