Jak se vyznat v investičním šumu

Aktivně investuje stále širší skupina lidí. Často jde o úplné laiky, kteří se dříve o kapitálový trh nezajímali. Lidé hledají jednoduché vodítko, ale zároveň čelí informačnímu přehlcení. Jak se v tom mají rozumně orientovat a podle čeho poznat, které rady dávají smysl?

Je pravda, že dnes už problémem není nedostatek informací, ale spíš jejich nadbytek. Informace o investování jsou dostupné na pár kliknutí, jenže často jsou velmi zjednodušené, stádovité a navázané na konkrétní trend – někdo propaguje ETF, jiný kryptoměny, další konkrétní akcie. Pro běžného investora je pak těžké rozlišit, co je relevantní a co je spíš marketing nebo osobní agenda „finfluencera“.

My se v rámci asociace snažíme do toho vstupovat hlavně skrze komentáře do médií a odborná stanoviska. Upozorňujeme na aktuální témata a rizika, která se na trhu objevují. Typickým příkladem jsou korporátní dluhopisy – velmi brzy jsme začali upozorňovat na to, že půjčovat firmám peníze tímto způsobem není automaticky bezpečné a že je potřeba opravdu rozumět tomu, komu a za jakých podmínek investor své peníze svěřuje.

Velmi pozitivně vnímám také roli České národní banky. Ta v posledních letech odvádí v oblasti finanční osvěty skvělou práci. Nejenže upozorňuje na subjekty bez licence, ale dokáže tyto informace podávat i atraktivní a srozumitelnou formou. Jejich videa o rizicích investování, například u kryptoměn, patří podle mě k nejlepším edukativním materiálům, které dnes u nás vznikají – jsou nezávislá, obsahově přesná a zároveň přístupná široké veřejnosti.

Velké téma je také finanční vzdělávání ve školách. Máte pocit, že se v tomto směru něco skutečně mění?

Finanční vzdělávání je naprosto klíčové, ale zároveň hodně komplexní téma. Účastnili jsme se pracovní skupiny, která připravovala rámcové vzdělávací programy, ale je důležité si uvědomit jednu věc: programy nastavují jen základní mantinely. To, jak bude finanční vzdělávání ve skutečnosti vypadat, do velké míry závisí na řediteli školy.

Ředitel rozhoduje, v jakém předmětu se finanční vzdělávání objeví, kolik na něj bude času a jakou formou se bude učit. A to může znamenat zásadní rozdíly – někde se mu věnuje systematicky, jinde okrajově. Přitom dnes už existuje řada iniciativ, například bankéři do škol, a spousta odborníků z praxe je ochotna do výuky vstupovat.

Zásadní je také správné zacílení. Jinak má finanční vzdělávání vypadat na prvním stupni základní školy, jinak na druhém, jinak na gymnáziu a úplně jinak na učilištích. U učilišť je to podle mě obzvlášť důležité – tam by finanční vzdělávání nemělo být primárně o investování, ale o praktických věcech: daních, vedení evidence, podnikání, základních povinnostech živnostníků.

Smyslem není děti zahlcovat teorií, ale dát jim nezbytný základ a dovednosti, které budou skutečně používat v reálném životě. A to se v různých věkových skupinách i typech škol zásadně liší.

Korporátní dluhopisy dnes působí jako velmi rozšířený investiční nástroj. Jak velký ten trh vlastně je?

Korporátní dluhopisy jsou dnes skutečně obrovské téma. Podle dat České národní banky bylo k polovině loňského roku vydáno firemních dluhopisů nefinančních institucí v objemu 431 miliard korun. To není žádné nadsazené číslo, ale oficiální statistika. Bavíme se tedy o velmi významném trhu, který se týká velkého množství investorů.

Zásadní změna přišla v roce 2013, kdy se výrazně zjednodušila pravidla pro vydávání korporátních dluhopisů. Do té doby je vydávaly hlavně velké, silné a zavedené firmy, a proto si lidé dlouho spojovali korporátní dluhopis s relativně bezpečnou investicí. Jenže po roce 2013 může dluhopis vydat prakticky kdokoli – bez reálné bariéry vstupu. A tady vzniká zásadní problém: vnímání investorů zůstalo stejné, ale realita trhu se dramaticky změnila.

V čem tedy spočívá hlavní riziko, které si běžní investoři často neuvědomují?

Velkým problémem je rozpor mezi tím, jak lidé korporátní dluhopisy vnímají, a tím, jak trh ve skutečnosti funguje. Vedle seriózních firem se objevily i prázdné schránky nebo firmy, jejichž hlavním – a někdy jediným – účelem je získávání peněz prostřednictvím dluhopisů. Tyto subjekty přitom často fungují zcela v souladu se zákonem, protože emise dluhopisů sama o sobě nepodléhá investičnímu schvalování.

Další velký problém je záměna pojmů kolem role České národní banky. Pokud má emise schválený prospekt, lidé často vidí jen „schváleno ČNB“ a automaticky vypnou ostražitost. Jenže ČNB schvaluje pouze formální náležitosti prospektu – nikoli to, zda je investice bezpečná nebo zda má emitent reálnou šanci své závazky splatit.

Riziko se navíc výrazně zvyšuje u neregulované distribuce. Více než 40 % emisí do objemu 500 milionů korun je prodáváno přímo emitentem, bez regulovaného prostředníka. Pro běžného investora je přitom velmi těžké poznat, v jakém „pásmu ochrany“ se vlastně nachází.

Podle čeho by se tedy měl běžný investor rozhodovat, pokud o investici do korporátního dluhopisu uvažuje?

První a úplně zásadní otázka zní: S kým jednám? Je to regulovaný subjekt s licencí České národní banky, který má povinnost jednat v mém nejlepším zájmu? Nebo je to jen prodejce emitenta, jehož cílem je dluhopis prodat, bez ohledu na vhodnost pro investora?

Druhá věc je uvědomit si, že dluhopis není nic jiného než půjčka. Jen je zabalená do formy cenného papíru. Investor by si proto měl položit jednoduchou otázku: Půjčil bych této firmě své peníze i přímo? Znám její vedení, podnikání, finanční výkazy? A vůbec – jsou tyto informace dostupné?

Třetí krok je podívat se na samotné parametry dluhopisu. Je zajištěný? A pokud ano, čím? Má firma skutečná aktiva, nebo jde jen o další formální strukturu? Dává smysl poměr mezi tím, kolik si firma půjčuje, a tím, co skutečně vlastní?

A ještě jedna důležitá věc: výše úroku dnes není spolehlivým vodítkem rizika. I velmi rizikové, nebo dokonce prázdné firmy dnes běžně nabízejí 8–9 %, protože to působí „rozumně“ a bezpečně. Přitom reálné riziko může být násobně vyšší.

Na závěr bych zmínila ještě jeden alarmující fakt: analýzy ukazují, že u neregulované distribuce je až sedmkrát vyšší pravděpodobnost úpadku emitenta než u dluhopisů prodávaných regulovanou cestou. To je obrovský rozdíl.

Korporátní dluhopisy tedy nejsou automaticky špatnou investicí, ale rozhodně nejsou jednoduché ani bezpečné samy o sobě. Pokud si investor nedokáže na tyto otázky odpovědět, je to už samo o sobě varovný signál.

Celé to popisujete velmi racionálně. Kde ale v tom rozhodování hrají roli emoce? Protože řada emisí dnes cílí právě na vztah lidí ke značce.

Emoce v investování hrají obrovskou roli a nelze je úplně vypnout. Rozdíl je ale v tom, kdy a jak do rozhodování vstupují. Když projektujete budovu, pracujete s čísly, statikou, jasnými parametry. U investic je to jiné, emoce zásadně ovlivňují například rizikový apetit, tedy kolik je člověk schopen unést ztráty.

Vidíme to i statisticky: například ženy jsou často ochotné akceptovat nižší výnos výměnou za vyšší míru jistoty. A i lidé se stejnou finanční situací mohou mít úplně jiný investiční profil právě kvůli tomu, jak psychicky zvládají riziko.

A co situace, kdy investor zná značku, u které si dluhopis kupuje? Nakupuje u ní, má s ní pozitivní zkušenost, důvěřuje jí.

To je velmi častý moment a právě tady je potřeba být obzvlášť opatrný. Známá značka vyvolává pocit bezpečí: Vždyť tam nakupuji, vím, jak to funguje. Jenže dobrá značka automaticky neznamená zdravé finance.

Zásadní otázka zní: Proč si ta firma vlastně půjčuje? Na co peníze použije? Rozvíjí smysluplně svůj byznys, nebo zalepuje problémy? Finanční výkazy nemusí být vůbec v dobrém stavu, i když je značka mediálně silná. Historie českého trhu zná řadu případů, kdy známé projekty skončily neúspěchem právě proto, že podnikatelský záměr nefungoval, přestože emoce investorů byly silné.

Jak se tedy má běžný investor v takové situaci zachovat?

Základ je oddělit emoce od čísel. Podívat se na to, jak je firma finančně zdravá, kdo za ní stojí, jaká má aktiva a zda dává smysl, aby si půjčovala právě v takovém rozsahu. Žádný dluhopis není bezrizikový – kdyby byl, nenesl by žádný výnos.

Z toho plyne jednoduché, ale klíčové pravidlo: Nikdy nedávat většinu svého majetku do jednoho dluhopisu. Ani 50 % nedává smysl. V tu chvíli se celý finanční osud investora váže na úspěch jedné firmy.

A právě tady se znovu ukazuje rozdíl mezi regulovanou a neregulovanou distribucí. Regulovaný distributor musí dbát na zájem klienta, na přiměřenost a diverzifikaci. Prodejce emitenta má jediný cíl – vybrat co nejvíce peněz co nejrychleji. Proto pokud je investor vystaven nátlaku, měl by si dát odstup, říct si o čas a klidně se poradit. To samo o sobě je velmi důležitý ochranný mechanismus.

Investování je dnes díky technologiím dostupné doslova na pár kliknutí. Nevyžaduje to ale od lidí mnohem větší míru porozumění, než jakou reálně mají? Jakou roli v tom hrají velké poradenské společnosti – jsou spíš bezpečnou cestou, nebo jen prostředím, které chce vydělat?

Ve skutečnosti je to poměrně jednoduché. Přibližně 80 % investic u nás stále probíhá prostřednictvím někoho, kdo je lidem doporučí – ať už jsou to poradenské sítě, banky, nebo investiční poradci. A je to logické. Počet investorů roste, ale pořád se nebavíme o většině populace. Máme zhruba jeden a čtvrt milionu domácností investujících do fondů, výrazně víc lidí má peníze v penzijních produktech, ale pořád tu existuje obrovská skupina lidí, kteří žádné investice nemají a drží úspory jen na běžném účtu.

Takže role poradců je v tuto chvíli spíš iniciační?

Ano. Jejich klíčová role je často v tom, že lidem vůbec položí tu základní otázku: Co děláte se svými úsporami? Ano, samozřejmě že něco prodávají. Ale zároveň přinášejí impulz, který by bez nich často vůbec nepřišel.

Z akademického pohledu se často říká: Tohle není optimální řešení, ideální by bylo, kdyby si lidé všechno řídili sami, levněji a efektivněji. Jenže to je srovnání s ideálním světem. V realitě srovnáváme stav: nemám žádné investice versus začnu investovat přes fond, který je diverzifikovaný, regulovaný a relativně nudný. A právě tenhle první krok je extrémně důležitý.

Takže fond jako první krok není selhání, ale přirozený vývoj?

Přesně tak. Investování do jednotlivých akcií nebo aktivní obchodování je „vyšší dívčí“. Přirozený vývoj vypadá tak, že člověk začne fondem, získá zkušenost, zvykne si na kolísání hodnoty, pochopí základní principy – a teprve potom si případně přidává další nástroje.

V investování totiž nejde jen o znalosti. Informace si dnes najde každý během pár vteřin. Rozhodující je zkušenost – a s ní spojené emoce. Člověk, který zažil krizi v roce 2008, má úplně jiný respekt k riziku než někdo, kdo začal investovat po roce 2013 a zažil deset let mimořádně úspěšného trhu. Skutečná krize je, když lidé přicházejí o práci, zavírají se obchody, nikdo nekupuje nemovitosti a situace ohrožuje existenci domácností. A tuhle zkušenost mladší generace zatím nemá. Proto je práce s emocemi a očekáváními tak důležitá.

Často zmiňujete regulaci – většinou v pozitivním smyslu, jako něco, co zvyšuje důvěru a snižuje riziko. Zároveň se ale na regulaci dá dívat i opačně. Jeden z průzkumů upozornil, že některé startupy zvažují, že v Česku vůbec nebudou působit, případně se z něj přesunou jinam, a to kvůli regulacím, bariérám financování. Jak se na to díváte?

Startupy jsou velmi specifická oblast. Když se na to podíváme v širším kontextu, existují země jako Švédsko, Velká Británie nebo Spojené státy, kde je investování do startupů výrazně rozvinutější. V USA funguje celý ekosystém – startupy v různých fázích mají k dispozici různé možnosti financování, od andělských investorů přes venture kapitál až po kapitálové trhy. Je to dané mimo jiné velikostí trhu, ale také tím, že tam investoři přesně vědí, v jakém právním a regulatorním prostředí se pohybují.

Evropa je v tomhle složitější. Často se stává, že evropské startupy vzniknou a nějakou dobu se rozvíjejí doma, ale ve chvíli, kdy potřebují větší objem kapitálu, narážejí. A pak se dostávají do situace, kdy je pro ně – i pro investory – jednodušší přesunout firmu například do USA.

Jednou z hlavních bariér je právní roztříštěnost. Když za investorem přijde český startup a chce větší investici, investor si řekne: „Dobře, ale vy jste česká firma. My si musíme nastudovat české právo, smluvní prostředí, vymahatelnost, soudní praxi.“ A to je pro mnoho investorů odrazující.

Nejde o to, že by české právo bylo špatné. Ale pro zahraničního investora je to další náklad, další nejistota. Proto často preferují jurisdikce, které dobře znají – typicky Velkou Británii, Irsko, Lucembursko. Tam už vědí, jak fungují smlouvy, soudy, jaká je praxe.

Výsledkem je, že investor kromě samotného byznysového nápadu musí řešit i to, podle jakého práva startup funguje. A to je bariéra, která v globální konkurenci hraje velkou roli.

Existuje řešení?

Na evropské úrovni se diskutuje takzvaný 28. režim. Na první pohled to zní jako další regulace, ale ve skutečnosti by šlo o pozitivní regulaci, která má bariéry naopak odstraňovat.

Myšlenka je taková, že by vznikl jednotný evropský režim pro startupy – digitální, rychlý, s jasně definovanými pravidly. Startup by mohl mít sídlo v České republice, ale fungoval by podle evropského právního rámce. Pro investora by to znamenalo, že nemusí studovat české, španělské nebo švédské právo – stačilo by mu vědět, že firma spadá pod tento evropský režim.

To by výrazně usnadnilo investování, a to nejen evropským, ale i americkým investorům. Startup by zůstal doma, ale měl by „evropský pas“, který by mu otevřel přístup ke kapitálu.

A co Česká republika?

Na národní úrovni se diskutuje například daňový odpočet na investice do startupů. To je nástroj, který velmi dobře funguje například ve Velké Británii nebo ve Švédsku. Ráda bych ale zdůraznila: investice do startupů jsou vysoce rizikové. O úspěšných „jednorožcích“ čteme v médiích, ale vedle nich existují stovky a tisíce projektů, které neuspějí – někdy zcela zaniknou, jindy se z nich stane jen běžná menší firma.

Pro běžného investora je proto klíčové, aby měl možnost investovat malé částky – třeba deset tisíc nebo sto tisíc korun – a aby stát část rizika kompenzoval právě daňovým zvýhodněním. Pokud si investor může část investice odečíst z daní, snižuje se jeho čisté riziko a zároveň to motivuje k podpoře inovativních firem.

Takže opět regulace – ale jiného typu.

Přesně tak. Regulace nemusí být jen o utahování šroubů. Může být i nástrojem podpory. Viděli jsme to například u fondů kolektivního investování typu UCITS, které se díky jednotným evropským pravidlům staly globální značkou kvality. Když dnes někdo v USA nebo v Asii slyší „UCITS“, ví, co to znamená – jaká jsou pravidla, jaká je ochrana investora.

Podobný efekt by mohl mít i 28. režim pro startupy. Vznikla by evropská značka, která by dávala investorům jistotu a startupům přístup ke kapitálu. Zároveň je ale důležité, aby se z investování do startupů nestala masová záležitost bez pravidel. Musí být jasně nastavené limity, distribuce a ochrana investorů – aby se neopakovala situace, kterou známe z oblasti korporátních dluhopisů.

Jednou ze zajímavých věcí, které by mohly pomoct rozvoji kapitálového trhu, je rozšíření možností pro běžné domácnosti. Vy společně s bankovní asociací mluvíte o lepším uchopení dětských investičních účtů. V čem je dnes problém?

Dnes to funguje tak, že většina rodičů zakládá investiční účty pro děti na své vlastní jméno. Důvod je poměrně praktický – pokud je účet vedený přímo na dítě a objem investic přesáhne zhruba 100 tisíc korun, rodič musí žádat opatrovnický soud o souhlas prakticky s každým větším krokem. Typicky když chce prodat jednu akcii a místo ní koupit fond, nebo naopak.

To je samozřejmě strašně nepraktické a ve výsledku to rodiče odrazuje od toho, aby investovali přímo na jméno dítěte. Přitom by právě tohle mělo být ideální – dlouhodobé investování od narození nebo raného dětství.

Probíhají odborné diskuse o tom, jak nastavit systém tak, aby investice mohly být vedené na jméno dítěte, ale aby rodič měl možnost s nimi smysluplně pracovat. Ne tak, že by mohl peníze libovolně vybírat, ale aby mohl provádět realokaci portfolia – tedy měnit složení investic, reagovat na vývoj trhu, přesouvat prostředky mezi fondy nebo jinými nástroji.

Tohle téma je mimochodem hodně rezonující i mezi rodiči. Vidíme obrovský zájem o jednoduchá a srozumitelná řešení – aby nebylo investování pro děti komplikované, ale aby bylo možné založit účet klidně hned po narození dítěte a využít tu největší výhodu, kterou investování má: čas.

Právě dlouhodobost, o které se tolik mluví.

Všichni víme, že dlouhodobost přináší zásadní rozdíl ve výnosech. A když dítě vstupuje do dospělého života s nějakým kapitálem, je to obrovská výhoda – nejen finanční, ale i mentální. To dítě je zvyklé na to, že investuje, chápe, že peníze mohou pracovat.

Velkou inspirací je pro nás Švédsko. Tam má zainvestováno zhruba 70 % dětí a 90 % dospělé populace. Ne proto, že by si děti samy zakládaly účty, ale protože investování je přirozenou součástí rodinného života. Děti v tom jednoduše pokračují, nevnímají to jako něco výjimečného.

Takže nejde jen o produkt, ale i o změnu mentality?

Ano. Místo toho, aby rodiče zakládali dětem jen běžný účet, měli by mít snadnou možnost založit i investiční účet. Dítě se tak velmi brzy stává investorem – nejdřív pasivně, později aktivně.

Rodiče dnes často začínají s dětmi mluvit o investicích kolem osmi let, ale úspory jim vytvářejí už v prvních letech života. A právě tady by jednoduchá legislativní úprava mohla mít obrovský dopad. Je to relativně malé opatření, ale s dlouhodobě velmi pozitivními efekty – nejen pro rodiny, ale pro celý kapitálový trh.

Myslím si, že odborné diskuse probíhají velmi dobře. Samozřejmě bude záležet na politicích – jakou tomu dají prioritu, jaké řešení se zvolí a jak rychle se ho podaří prosadit. Po změně vlády se některé věci znovu otevírají, ale tohle je téma, které je poměrně neproblematické a zároveň má velmi pozitivní dopady. Jsem opatrně optimistická a myslím si, že je to na dobré cestě.

Jana Brodani

Od roku 2009 je výkonnou ředitelkou Asociace pro kapitálový trh České republiky. Rovněž zasedá v představenstvu mezinárodní asociace EFAMA (European Fund and Asset Management Association) a také v rámci Pracovních skupin evropského dohledového orgánu ESMA. Podílí se na vedení asociace CFA Society Czech Republic a vyučuje na Českém vysokém učení technickém. Podílela se na přípravě Strategie rozvoje kapitálového trhu v ČR 2019–2023 a také na zavedení Dlouhodobého investičního produktu. Věnuje se otázkám penzijního systému, efektivity kapitálového trhu, rozvoji finanční gramotnosti a především investování žen a investic pro děti.