Skutečná hodnota je v autentickém zážitku

Pamatujete si na okamžik, kdy jste si poprvé uvědomil, že objevování světa bude vaší životní cestou?

Nenazýval bych to životní cestou, spíš aktuální etapou, která trvá už téměř čtrnáct let. A upřímně jsem rád, že jsem si to nikdy nenamlouval jako poslání nebo povolání s velkým P. Všechno má svůj přirozený vývoj i datum spotřeby, a to platí i pro cestovatelský obsah.

Ani neexistoval jeden konkrétní moment, který by to celé odstartoval. Nejprve mě začalo bavit samotné cestování, potom sdílení zkušeností a až později jsem si uvědomil, že to, co dělám, sleduje a řeší čím dál více lidí. Všechno vznikalo postupně, bez velkého plánu nebo ambice budovat značku.

Mám pocit, že dnes chce být influencerem skoro každý, a když se ho zeptám proč, odpoví, že chce mít hodně sledujících a vydělávat na tom. Nevím, jestli je to správný začátek. Hledání publika, obdivu a slávy. Proč ale často hledáme externí zdroje, které nás budou posuzovat a říkat nám, jací jsme úžasní? Když vznikal projekt Milan Bez Mapy, nehledal jsem obdiv. A nehledám ho ani dnes. Popravdě ani nejsem „dobrý“ v tom, být slavný – často chci mít od lidí klid a dělat si svoje. Cestovat, sdílet zkušenosti a předávat je dál přes internet. Mým prvotním záměrem nebyly peníze ani sláva, ale upřímná touha sdílet své nadšení. Kdybych k tomu přistupoval opačně, asi bych se daleko nedostal.

Dokáže vás dnes ještě nějaké místo skutečně překvapit?

Postupně jsem zjistil, že aby mě to pořád bavilo, musím vyhledávat méně známá a méně okoukaná místa. Když jste v Londýně popáté, přirozeně to už nemá stejný efekt jako poprvé. A Londýn je jen příklad – úplně stejně to platí pro Barcelonu, Řím nebo Dubrovník.

Jsou místa, kam se rád vracím, ale i taková, která mě už jednoduše nepřekvapí a nic nového ve mně neotevřou. A právě to je pro mě důležité: abych si dokázal udržet vlastní nadšení. Protože pokud ho necítím já, jen těžko ho dokážu přenést dál na lidi, kteří mě sledují. Nejdřív to musí fungovat ve mně, teprve potom to má smysl navenek.

Našel jsem si několik destinací, které jsou moje srdcovka. Jednou z nich je Grónsko, země, která prakticky nemá rozvinutý turismus. Na tomto největším ostrově žije jen zhruba 50 tisíc lidí, kompletně závislých na pomoci Dánska. Ta izolovanost a fakt, že tam nebyl nikdo, koho znám, mě tam vždycky lákaly. Říkal jsem si, že Grónsko je destinace „jednou za život“, ale za pár týdnů tam jedu už potřetí (smích).

Co vás na něm tak fascinuje?

Ten klid, ticho a nepoznamenanost turismem z něj dělají jedno z mála míst na planetě, kde se člověk ještě může cítit jako cestovatel, a ne jen dovolenkář. Nikdy jsem neměl rád tohle rozdělování a porovnávání, kdo cestuje „lépe“, ale Grónsko je výjimka. To ani není dovolená, ale expedice. Třeba na Islandu jsem zatím nikdy nebyl. Proč? Protože tam byl každý. Jednou tam asi pojedu, ale není to moje priorita.

Které letní destinace podle vás letos nabízejí nejlepší poměr mezi zážitkem, cenou a originalitou?

Pokud se bavíme o létě v Evropě, stále si myslím, že nejlepší poměr mezi zážitkem, cenou a originalitou najdete mimo úplně klasické hotspoty. Velmi silný je pro mě Balkán, hlavně Černá Hora. Máte tam moře, hory, relativně nízké ceny a stále i místa, která nepůsobí přeplněně nebo uměle. Kotorský záliv je dokonce zapsaný na seznamu UNESCO, což by vás při tamních cenách v západní Evropě ani nenapadlo. Denní budget běžného cestovatele se tu pohybuje kolem 50 eur, což je ve srovnání s Chorvatskem nebo Itálií opravdu výrazný rozdíl. Je to přesně ten mix, kdy za málo dostanete hodně a zároveň to pořád působí autenticky.

Zajímavá je i Gruzie, která představuje úplně jiný typ léta. Není to jen o moři, ale hlavně o jídle, horách a kultuře s více než osm tisíc let starou vinařskou tradicí, která je mimochodem nejstarší na světě. A cenově je to stále velmi dostupná destinace.

A pak méně očekávané části Turecka mimo nejznámější resorty, kde se dají najít krásná pobřeží bez pocitu, že jste součástí masového turistického stroje. Mám rád místa, která ještě nejsou úplně vyčerpaná Instagramem, protože tam stále může vzniknout skutečný zážitek, a ne jen fotka. Nemusíme sedět deset hodin v letadle, abychom viděli něco krásného.

Máte pocit, že Češi a Slováci při plánování dovolené stále častěji hledají něco jiného než jen „lehátko u moře“?

Ano, myslím si, že se to pomalu mění. Pořád existuje velká skupina lidí, která sází na jistotu v podobě resortu a lehátka u moře, a to je úplně v pořádku. Ale stále častěji vidím i opačný trend.

Lidé začínají chtít více zážitků, nejen odpočinek. Chtějí mít pocit, že něco viděli, zažili, ochutnali, že ta dovolená měla nějaký přesah a nebyla jen o ležení. A podle mě to souvisí i se sociálními sítěmi. Lidé vidí více možností a začínají si uvědomovat, že léto nemusí vypadat jen jedním způsobem. Ale může. A i to je v pořádku.

V poslední době se doslova roztrhl pytel s různými alternativními cestovkami, které vás vezmou do Konga, na Madagaskar nebo do odlehlých částí Amazonie. To znamená, že poptávka po nových destinacích existuje a stále sílí.

Takže i tady do toho promlouvají trendy…

Ano, podobně jako v módě existují trendy i v cestovním ruchu. Dnes se všechno posouvá spíš směrem k udržitelnějšímu cestování a lidé začínají vyhledávat autentičtější zážitky místo přeplněného hotelového resortu na pláži v Egyptě, který má čtyřicet let a je to na něm znát.

Když jsem byl malý, začali jsme s rodinou jezdit do Bibione. V devadesátých letech to byl naprostý hit Itálie. Sousedi si mezi sebou rozdávali letáky, a pokud jste jeli na dovolenou do Bibione, byli jste někdo. Dnes se tomu směju, protože Bibione je jedna dlouhá, ničím výjimečná pláž plná lehátek a resortů. Pro dnešní trendy úplný dovolenkový horor.

Nedávno jsem si dokonce googlil, co se s Bibione vlastně stalo a proč se o něm už nemluví. Jednoduše se změnily trendy. Lidé dnes na dovolené hledají soukromí, hezké scenerie nebo „insta spoty“ na fotky, a Bibione z toho nenabízí prakticky nic.

Nakonec se přerebrandovalo hlavně na destinaci pro rodinné dovolené, ale je to krásný příklad toho, jak může být během jedné dekády nějaké místo úplně „vyhypované“ a o pár let později po něm neštěkne ani pes.

Co bývá v realitě nejtěžší stránkou života profesionálního cestovatele?

Na sociálních sítích to vypadá jako neustále dokonalé cestování, ale realita je mnohem víc o tlaku a rutině, než se zdá.

Nejtěžší je pro mě dlouhodobě udržet kvalitu obsahu a zároveň zůstat originální. Neustálé hledání nových nebo méně objevených míst je náročné, protože člověk má přirozeně i své oblíbené destinace, ale ty se nedají opakovat donekonečna.

Do toho přichází tlak algoritmů a potřeba být konzistentní v publikování, i když zrovna necestujete nebo nemáte ideální energii. A samozřejmě i negativní komentáře, které sice nepřevažují, ale dokážou být nepříjemné. Je to kombinace kreativního tlaku a neustálé potřeby být v pohybu, i když by člověk někdy nejraději zpomalil.

Jste fanouškem sociálních sítí?

Obecně sociální sítě vnímám čím dál negativněji, přestože z nich pochází asi 80 procent mých příjmů. Ten paradox, že? Sám jsem si musel nastavit limit na používání Instagramu a TikToku, protože jsem tam trávil příliš mnoho času a porovnával se s ostatními. Měl jsem pocit, že jiní tvůrci mají lepší obsah než já, více komentářů, větší svaly nebo hezčí kudrliny (smích).

Kde je ale hranice mezi inspirací a porovnáváním se? Tu pořád hledám. Chci tvořit kvalitní obsah, což ale nejde, když ztrácím čas koukáním do mobilu. Navíc když jsem na Instagramu začínal, bylo to místo plné inspirace. Dnes se z něj stala platforma, kam přišli politici, AI obsah, nebezpečné trendy a levná zábava v podobě hraných scének. Čím dál víc mám pocit, že tam vlastně nepatřím.

Řekl jsem si, že se budu snažit prostředí Instagramu kultivovat a jít příkladem i ostatním tvůrcům, ale pravda je, že na Instagramu dnes trávím asi o 80 procent méně času než třeba před dvěma lety.

K cestování: existuje místo, kam se pravidelně vracíte, protože má pro vás zvláštní atmosféru?

Ano, jsou místa, kam se vracím opakovaně, protože mají specifickou atmosféru, kterou jinde necítím.

Buenos Aires je pro mě směsí energie, melancholie a života v ulicích. Je tam silná kultura, káva, večerní život a zároveň zvláštní chaos, který mě vždy vtáhne. Není to dokonalé město, ale právě proto je pro mě zajímavé.

New York je naopak extrémně rychlý a intenzivní. Vždy mě nakopne energií, inspirací a pocitem, že se tam neustále něco děje. I když ho člověk dobře zná, pořád tam dokáže objevovat nové vrstvy a momenty.

Právě proto se mi tato dvě města vracejí do hlavy i do cestovatelského života. Každé z nich mě zasahuje úplně jiným způsobem.

Jaké největší chyby lidé podle vás dělají při výběru hotelu nebo při rezervaci letní dovolené?

Největší chyba je, že si lidé vybírají hotel podle fotek a ceny, ne podle reálné polohy a recenzí. Fotografie umí být velmi zavádějící, ale právě poloha rozhoduje o celé dovolené. A to platí dvojnásob u masových destinací, kde rozdíl mezi hotelem v turistické zóně a hotelem pět minut od ní může znamenat i čtyřicetiprocentní rozdíl v ceně při stejném komfortu.

Druhá věc je, že mnoho lidí cestuje podle trendu nebo doporučení z Instagramu, aniž by si ověřili, jestli to vůbec odpovídá jejich stylu cestování. Pak skončí někde, kde se nudí nebo je to spíš stresuje, než baví.

A třetí chyba je podcenění detailů, jako je doprava z letiště, vzdálenost od pláže nebo typ klientely, která v hotelu skutečně bývá. To jsou věci, které dokážou úplně změnit dojem z celého pobytu. A luxusně vypadající dovolenou za málo peněz jednoduše nenajdete.

Když jsme s mamkou cestovali po Indii, snažil jsem se vybírat ta nejhezčí ubytování podle fotek a téměř vždy jsme byli zklamaní. Pokoje byly tmavé, menší a špinavé. Právě v Indii jsem zažil obrovský nepoměr mezi tím, jak ubytování vypadá na fotografiích a jaká je realita. Naučil jsem se proto mnohem více věnovat pozornost uživatelským fotkám a recenzím.

A právě v Indii jsem pochopil i to, že musím ignorovat skvělé recenze od místních a více se zaměřit na hodnocení od Evropanů, protože naše standardy jsou často úplně jinde. Ještěže dnes už člověk může napsat recenzi skoro i na vlastní babičku…

Kam byste doporučil vyrazit lidem, kteří chtějí zažít „skutečné léto“ mimo přeplněná turistická centra?

Myslím si, že i v úplně přeplněných destinacích se dá zažít úplně jiný typ léta, ale je potřeba vyrazit mimo klasické hotelové zóny.

Zažil jsem to třeba na Mallorce, která je pro mnoho lidí v létě spíš turistickým peklem a ročně ji navštíví více než 13 milionů lidí. Když se ale člověk ubytuje mimo hlavní resorty, například na agrofarmě nebo menším statku, celý zážitek se úplně změní. Pořád jde o plnohodnotné ubytování, ale s tím rozdílem, že tam mají vlastní hospodářství, jídlo, koně, zahrady a člověk je mimo ruch.

Právě tenhle typ agroturistiky v populárních destinacích je podle mě budoucnost. Místo toho, aby člověk bojoval s davem na pláži, zažije autentičtější rytmus místa a mnohem klidnější tempo. Podobné je to v Itálii, Španělsku nebo Řecku. Stačí se vzdálit pár kilometrů od nejznámějších přímořských lokalit a z masové destinace je najednou úplně jiný svět.

Jak se podle vás proměnilo cestování v době sociálních sítí, levných letenek a umělé inteligence?

Cestování se za poslední roky změnilo hlavně v tom, že je mnohem rychlejší a dostupnější, ale zároveň i více uniformní. Levné letenky udělaly z míst, která byla kdysi daleko, víkendové destinace. To je skvělé, ale zároveň to způsobilo, že spousta lidí jezdí na stejná místa a do stejných spotů. Například Dubrovník dnes ročně navštíví více než milion turistů, přestože město má jen kolem 40 tisíc obyvatel. To už není cestování, ale řízená návštěva kulis.

Sociální sítě tomu přidaly další vrstvu, kdy se destinace často mění v kulisy pro fotku. Lidé pak někdy cestují víc za obrazem než za samotným zážitkem.

A umělá inteligence to celé ještě urychlila v tom, že plánování je jednodušší než kdykoli předtím. Paradoxně si ale myslím, že právě proto bude stále více růst hodnota autentických a méně naplánovaných zážitků, které nejsou jen o tom, co člověk vidí on-line.

Vy sám využíváte umělou inteligenci při plánování cest nebo tvorbě obsahu?

Ano, využívám ji, ale spíš jako nástroj než něco, co by mi nahrazovalo samotné cestování nebo tvorbu. Při plánování cest mi pomáhá hlavně s rychlým researchem, logistikou a tříděním informací, abych se dokázal rychleji zorientovat v možnostech. Neberu ji ale jako finální zdroj, spíš jako urychlení procesu. Při tvorbě obsahu ji používám na nápady, strukturu nebo práci s textem, ale finální pohled a zkušenost musí vždy přijít ode mě. Protože to, co lidé sledují, není plán, ale reálný zážitek.

Jak důležité je pro úspěch osobní značky zachovat si autenticitu?

Bez autenticity by osobní značka neexistovala. Pro mě je autenticita naprostý základ. Pokud člověk začne tvořit jen to, o čem si myslí, že funguje algoritmu nebo značkám, velmi rychle se z toho stane únava a ztráta vlastního hlasu.

Důležité je dělat zajímavý obsah, ale pořád přes vlastní filtr a způsob, jakým svět vnímáte vy sami. Lidé dnes velmi rychle vycítí, když něco není přirozené nebo je to jen póza. Úspěch osobní značky podle mě nespočívá v tom, být pro všechny, ale v tom, být konzistentně sám sebou. A to i za cenu, že to nebude vždy nejvíc mainstreamové.

Otázkou ale je, do jaké míry jsme skutečně autentičtí a do jaké míry se jen tváříme autenticky, abychom autenticky vypadali (úsměv).

Jaká byla vaše nejkrásnější letní cesta, na kterou dodnes vzpomínáte?

Jedna z cest, na kterou velmi rád vzpomínám, byly dva týdny v Argentině s mamkou. Procestovali jsme Buenos Aires, vodopády Iguazú, Mendozu s vínem Malbec a skončili jsme v El Calafate u ledovců.

Iguazú je fyzicky ohromující. Více než 275 vodopádů rozprostřených na šířce téměř tří kilometrů z něj dělá jeden z největších vodopádových systémů na světě. A ledovec Perito Moreno v Patagonii je zase něco úplně jiného. Ledová stěna vysoká jako sedmipatrový dům, jeden z mála ledovců na světě, který se stále pohybuje dopředu. Každých pár minut můžete slyšet, jak se z něj odlamují obrovské bloky ledu.

Bylo to výjimečné nejen kvůli samotným místům, ale hlavně proto, že jsem ten čas trávil s mamkou. Každé z těch míst mělo úplně jinou atmosféru. Od energie velkoměsta až po absolutní klid Patagonie, kde máte pocit, že opravdu stojíte na konci světa.

Právě takové cesty mi připomínají, proč má cestování smysl. Ne kvůli počtu navštívených zemí, ale kvůli momentům, které si člověk odnese a které nejde zopakovat ani ničím nahradit.