Nejlepší zážitky na cestách? Ty, které neplánujete

Adam Gebrian patří k nejznámějším českým architektům a popularizátorům architektury. Vedle toho se věnuje také cestování a psaní knih, v nichž čtenáře vede k tomu, aby města a jejich zákoutí objevovali jinak než jen podle seznamu turistických atrakcí. Nakladatelství Euromedia Group mu nyní vydává knihu o italské metropoli Měsíc v Římě.

Podle čeho vybíráte místa, o nichž chcete napsat knihu?

Takto jsem nad tím nikdy nepřemýšlel. První takový rodinný pobyt byl v Barceloně a vůbec jsem tehdy netušil, že někdy napíšu knihu. Druhý pobyt byl v Lisabonu, a ani tehdy jsem o žádné knize neuvažoval. Teprve po návratu z Lisabonu přišla nabídka, abych něco napsal. Dva důležité pobyty jsem tedy měl za sebou ještě předtím, než jsem vůbec začal přemýšlet o psaní.

Potom jsme jeli do Spojených států, protože tam moje žena získala stipendium a měla konkrétní práci a já ji doprovázel. Na Tenerife jsme se zase dostali díky člověku, kterého jsem do té doby neznal a který mi nabídl, že u něj můžeme bydlet. A poslední místo si vybrala moje žena, protože tam potřebovala pracovat na své doktorské práci. Ani jedno z těch pěti míst, o kterých jsem psal, tedy nevzniklo tak, že bych se sám rozhodl někam odjet a následně o tom napsat knihu.

Promítá se do vašich knih také důvod, proč jste na jednotlivá místa cestovali?

Ani tolik ne, i když určité vedlejší souvislosti tam jsou. Iniciátorkou všech pobytů byla moje žena, která měla pokaždé konkrétní důvod, proč tam jet, zatímco já jsem se staral o našeho syna a trávil s ním spoustu času ve veřejném prostoru. Největší rozdíl tak spočíval v tom, jak syn rostl. V první knize mu byly dva roky, v poslední už sedm, což je obrovský rozdíl. Mění se to, co ho zajímá, co chce vidět i jak se chová, a tomu jsem přizpůsoboval i náš program. S tím, jak rostl, se tedy proměňovalo také to, co jsme na jednotlivých místech dělali.

V jednotlivých městech jste trávil i několik měsíců. Nešlo tedy jen o to, že jste neměl čas vyplněný pracovními povinnostmi, ale pobyt byl na standardní dovolené poměrně dlouhý.

To záleží na tom, jak se na čas díváte. Je to pružná dimenze a pro mě zajímavé téma. Vždy jsem si to označoval jako takzvanou střední dobu. Není to krátký pobyt, jako je eurovíkend nebo prodloužený týden, kdy jste turista. Zároveň to ale není ani dlouhá doba člověka, který se tam narodil nebo tam už řadu let žije s rodinou. Oba tyto pohledy mají své výhody i nevýhody. Mě bavilo, že několikaměsíční pobyt je něco mezi nimi. Nevíte toho tolik jako místní, ale zároveň víte víc než člověk, který přijede na pár dní. Je to zajímavý meziprostor, ve kterém občas dokážete říct něco, co zaujme jak člověka, který dané místo dobře zná, tak někoho, kdo o něm skoro nic neví.

Jaká byla vaše ambice při psaní těchto knih? Měl by je čtenář vnímat jako průvodce, podle kterého projde město od začátku do konce, nebo si z nich spíš vybírat jednotlivé tipy?

Původní ambice se soustředila na první knihu, Tři měsíce v Barceloně. Další díly jsou vlastně jejím pokračováním, nejde o to, že by vznikaly s úplně jiným záměrem.

První kniha vznikla po mém návratu z Barcelony. Oslovili mě lidé z nakladatelství Euromedia, které jsem vůbec neznal, s nabídkou, jež mě pobavila. Zadání znělo: buď kniha s vámi, nebo o vás. Nejdřív mě to nezaujalo, ale pak jsem si uvědomil, že jsem před dvěma lety strávil tři měsíce v Barceloně a nedělal tam vlastně nic jiného, než pozoroval svého syna. Sledoval jsem, jak se vyrovnává s neznámým prostředím, a díky němu jsem město vnímal úplně jinak než při předchozích návštěvách. Řekl jsem si, že právě o tom bych dokázal něco napsat. Nakladatelství mě požádalo o první kapitolu. Napsal jsem text s názvem Tři skluzavky, který popisuje zážitek mého syna na jednom hřišti. Nakladatelům se líbil a napadlo je, že by z toho mohla vzniknout celá kniha. Tak se zrodily Tři měsíce v Barceloně. Jejím cílem tedy nebylo představit konkrétní město, ale ukázat, co se stane, když se do něj vydáte s malým dítětem a začnete se na okolní prostor dívat jeho očima. Postupně se ukázalo, že pozorování jiného člověka, v tomto případě dítěte, mě inspiruje natolik, že tenhle přístup dokážu uplatnit i v jiných prostředích. Umožňuje mi vnímat je jinak.

Některé scény vás proto mohou klidně otravovat. Můžete si říkat, že jste si chtěli přečíst něco o Lisabonu, a místo toho sledujete, jak si někdo hraje na dětském hřišti. To naprosto chápu. Nikdy jsem ale ty knihy nepsal jako průvodce ani jako seznam míst, která byste měli navštívit. Během psaní se nicméně objevilo ještě jedno téma, které považuji za závažnější. Kdybych ho měl zjednodušit, řekl bych, že se mi příliš nelíbí, jakým způsobem spousta lidí cestuje.

Můžete to rozvést?

Každý člověk je jiný a cestuje po svém. Vlastně nikomu nemám co říkat do toho, jak má cestovat. Jenže se potkávám s různými lidmi, kteří mi vyprávějí, co viděli, kam se vydali a co se jim líbilo. A dlouho mě šokovalo, že někdo stráví tři dny v Římě, navštíví nejznámější turistické atrakce a má pocit, že město poznal. Překvapovalo mě to i u lidí, kterých si vážím, kteří mají kulturní přehled a považuju je za vzdělané. Podívám se na jejich fotografie a vidím Koloseum, Forum Romanum, Panteon, baziliku svatého Petra. A tím je to vyřešené.

Udivovalo mě, jakou sílu mají nejslavnější památky a jak dokážou vytěsnit všechno ostatní. Pracovně se tomu říká, že turista vidí to, co přijel vidět. Dopředu má vybráno, co chce navštívit, a pak to jde hledat. Cestovatel naproti tomu vidí to, co skutečně potkává. Jde městem a říká si: Co je tohle? To jsem nikdy neviděl. O tom jsem ještě neslyšel. A právě to ho začne zajímat.

Podívejme se třeba na Prahu. Má rozlohu 496 kilometrů čtverečních. Praha 1 zabírá přibližně 5,5 kilometru čtverečního, tedy jen něco přes jedno procento města. A můj odhad je, že průměrný turista navštíví zhruba jedno procento této malé části. Podle statistik CzechTourismu tu návštěvníci stráví průměrně 2,2 dne. A existoval také údaj, podle kterého se sem vrátí jen jeden ze šestnácti turistů. Dobře to ukazuje, jak krátkodobě může být návštěva města vnímaná.

Jaké to má podle vás důsledky?

Poměrně velké pro místní. Obchodníci a prodejci vědí, že většinu zákazníků už nikdy neuvidí, a podle toho se k nim mohou chovat. Je přece rozdíl, jestli chcete, aby se k vám zákazník vrátil ještě padesátkrát, nebo jestli víte, že ho vidíte naposledy. Vzniká tak zvláštní kruh: masový turismus se soustředí na malou plochu města, která je pod obrovským tlakem, a výsledkem je nepříjemný zážitek pro návštěvníky i obyvatele.

Když mluvíte s Pražany, často vám řeknou, že na Václavské nebo na Staroměstské náměstí už vůbec nechodí. Co by tam také dělali? Dokonce jsme si skoro zvykli být hrdí na to, že se nejznámějším místům vyhýbáme. A to mi připadá škoda. Nechci slavné památky ignorovat, ale byl bych rád, kdybychom jim věnovali víc času a snažili se je poznat za jiných okolností. Zároveň bychom měli vyrazit i někam úplně jinam.

V Římě jsme byli před třemi lety kolem Velikonoc a město bylo pod takovým tlakem masového turismu, jaký si v Praze zatím neumíme představit. A to přitom bydlím na Malé Straně, pracuju u Staroměstského náměstí a každý den se pohybuju pěšky po centru. Člověk by řekl, že už je na ledacos zvyklý. Jenže to, co jsem viděl v Římě, mě zaskočilo. Představte si dva a půl kilometru dlouhou frontu do baziliky svatého Petra. Kdybyste mi něco takového řekl před deseti lety, považoval bych to za nesmysl. Říkal bych si, že se přece nikdo nepostaví do fronty dlouhé dva a půl kilometru. Jenže dnes už vím, že to možné je. A pořád nevím, kde je nějaký strop. Jestli jednou lidé řeknou, že už je to příliš, nebo jestli tam za pár let budou stát frontu dlouhou deset kilometrů.

Není to tak, že občas jsme dost ovlivněni dalšími lidmi?

Existuje určitý vnější tlak, třeba rodiny, přátel, sociálních sítí, lidí kolem, který vytváří dojem, že některé věci prostě musíte zažít. A na to mám trochu alergii. Když jsem pracoval v novinách a objevil se titulek typu „Stavba, kterou musíte navštívit“, vždycky jsem si říkal: Nemusíte. Opravdu nemusíte. Žádná taková povinnost neexistuje. Nechtějme v lidech vytvářet pocit, že něco musejí vidět, jinak jako by tam ani nebyli.

Vzpomínám si na příběh českého architekta Ivana Kroupy. Když mu bylo něco přes třicet, strávil půl roku v Barceloně. V jedné krátké zprávě tehdy napsal, že za celou dobu neviděl Sagradu Famílii, zato navštívil snad každý dobrý kulečníkový bar ve městě. Když jsem to jako mladý četl, nedokázal jsem to pochopit. Říkal jsem si: Jak je možné, že architekt neviděl Sagradu Famílii?

Když jsem pak napsal knihu Tři měsíce v Barceloně, kapitolu o Sagradě Famílii jsem do ní nezařadil. Přitom jsem ji navštívil několikrát. Jenže jsem neměl potřebu o ní psát. Nic zásadního jsem tam nezažil. A přesně o tom to je: nemusíte vidět všechno, co se podle ostatních vidět má.

Je důležité strávit na jednom místě delší dobu, abychom se dostali i za hranice nejznámějších turistických atrakcí?

Moje férová odpověď je, že delší čas k tomu nutně nepotřebujete, ale je to těžší. Před měsícem jsem byl znovu v Barceloně se synem. Strávili jsme tam čtyři nebo pět dní. Přestože jsme město navštívili už několikrát a spoustu věcí znali, pořád jsme měli jen omezený čas. A víte, co jsme během něj dělali? Čtyři hodiny jsme sundávali balonky ze střechy místního domova důchodců poblíž jednoho hřiště ve vnitrobloku. Byl to náš nejlepší zážitek z celé Barcelony. Nejvíc na něj vzpomínáme, nejvíc nás bavil a vůbec nám nevadilo, že jsme neviděli nic důležitějšího. Řekl bych tedy, že je to především otázka nastavení mysli.

Dovedu si představit, že si coby rodič řeknete, že určitou památku zkrátka musí dítě vidět, protože by byla škoda ji vynechat. Neochudíte jej tím, když ho naopak necháte objevovat město po svém?

Mně se to většinou potvrzovalo spíš v opačném směru. Starší a zkušenější rodič si často myslí, že ví, co je pro dítě dobré, ale mně se to málokdy osvědčilo. Když dítě donutíte vidět něco, o čem si myslíte, že by to vidět mělo, ono vycítí, že jste ho k tomu přivedli proti jeho vůli. A nakonec si z toho třeba vůbec nic nezapamatuje.

V knize mám kapitolu o Koloseu. Synovi bylo sedm let a sám se rozhodl, že ho chce vidět. Znal ho totiž z animovaného filmu Asterix a Obelix, ve kterém Obelix Koloseum tak trochu zlikviduje. Chtěl se proto podívat na skutečnou stavbu. Nakonec to pro něj bylo největší zklamání z celé cesty. Překvapilo ho, že Koloseum je menší, než si představoval, a vlastně mu neudělalo takovou radost, jakou čekal. V místním obchodě si pak koupil dřevěnou káču a několik hodin jsme se učili ji roztáčet. Postupně jsme se dostali z pěti sekund na minutu a dvacet sekund. A právě tohle ho bavilo nejvíc, na to nejraději vzpomíná. Zážitek s káčou nakonec úplně zastínil vzpomínku na Koloseum. Kdybych mu dnes navrhl, že se tam půjdeme podívat znovu, řekl by mi, že v žádném případě.

Dětské tempo je totiž úplně jiné než to dospělé. Je mnohem pomalejší a neřídí se logikou, kterou bychom očekávali. Nikdy přesně nevíte, co dítě zaujme, proč ho to zaujme a kdy se jeho pozornost přesune jinam. Důležité je na to reagovat a vytvořit mu podmínky, aby mohlo objevovat svět vlastním způsobem. Nejlépe toho dosáhnete, když ho nebudete neustále popohánět. Velkým zabijákem dětské svobody, nálady a fantazie je totiž tlak typu: Tak už pojď, musíme jít. Když dítěti pořád říkáte, že nemáte čas, musíte být někde jinde a už si nemůže hrát, vytváříte prostředí, ve kterém se necítí dobře. Když naopak tenhle tlak odstraníte, zjistíte, jak svobodně a kreativně dokáže fungovat. Umí se zabavit téměř kdekoli a způsobem, který by vás vůbec nenapadl.

Adam Gebrian

Ceněný architekt, kritik a popularizátor architektury. Absolvent Technické univerzity v Liberci, díky Fulbrightovu stipendiu postgraduálně studoval na Southern California Institute of Architecture v Los Angeles. Za svou činnost v oblasti popularizace architektury získal v roce 2015 titul Architekt roku. Vedle přednášek, rozhlasových a televizních pořadů se věnuje také psaní knih, v nichž propojuje architekturu s osobními zážitky z cest. Po titulech Tři měsíce v Barceloně, Dva měsíce v Lisabonu nebo Léto na Tenerife mu v roce 2026 vyšla kniha Měsíc v Římě.