Kompetentnost proměňuje děti v parťáky

Když mluvíme o dospívání mladých lidí, často se soustředíme na vzdělání, budoucí profesi nebo „připravenost na trh práce“. Méně už ale mluvíme o kompetentnosti – o schopnosti zvládat vlastní život, rozhodovat se, nést důsledky a fungovat i v situacích, které nejsou jednoduché ani komfortní. Přitom právě kompetentnost zásadně proměňuje vztahy. Mezi učiteli a studenty, mezi lídry a jejich týmy, ale velmi často i mezi rodiči a dětmi.

Když se dnes mluví o generaci Z, objevují se rychlé soudy a zjednodušené nálepky. Že jsou málo odolní. Že chtějí všechno hned. Že se neumějí rozhodovat nebo nést odpovědnost. Realita je ale složitější. Nejde o slabost generace. Jde spíše o nesoulad mezi tím, co od mladých lidí očekáváme, a tím, jak je na to připravujeme.

Nikdy v historii neměli mladí lidé tolik možností, informací a otevřených cest. Zároveň ale nikdy nebyli vystaveni takové míře nejistoty, tlaku a neustálého srovnávání. V tomto kontextu přestává fungovat vzdělávání postavené primárně na přenosu znalostí, kontrole a hodnocení. Znalosti jsou dnes dostupné. To, co často chybí, je vnitřní kompas – schopnost orientovat se v sobě, ve světě a v důsledcích vlastních rozhodnutí.

Do tohoto obrazu vstupuje ještě jeden důležitý faktor: rodiče. Ti chtějí pro své děti to nejlepší. Chtějí je chránit, ulehčit jim cestu, odstranit překážky. Vozí je do školy, řeší za ně konflikty, organizují jejich čas, uhlazují jim cestu světem. Velmi často ne proto, že by dětem nevěřili, ale proto, že pracují se svými vlastními obavami o ně.

Právě tady ale vzniká paradox. Čím víc cestu dětem „ušlapáváme“, tím méně prostoru mají zažít vlastní rozhodování, nejistotu, chybu a důsledek. A bez těchto zkušeností se kompetentnost netvoří. Nevzniká z dobrých rad ani z perfektně připraveného prostředí. Vzniká ze situací, kdy si člověk musí poradit sám.

Smysl vzdělávání se proto nutně posouvá. Nejde jen o to, „něco umět“. Jde o to, být schopen převzít odpovědnost za svůj život, rozhodovat se i bez jistoty a nést důsledky svých voleb. Právě tady se láme rozdíl mezi formální dospělostí a skutečnou dospělostí.

V programech a výcvicích, které realizujeme, to vidíme velmi zřetelně. Mladí lidé nepřicházejí bez motivace nebo ambicí. Často ale přicházejí bez zkušenosti, že rozhodnutí je skutečně jejich. Že neexistuje správná odpověď na konci prezentace. Že někdy je potřeba jednat, i když nemám stoprocentní jistotu.

Proto stavíme vzdělávání na prožitku. Ne na jeho simulaci, ale na skutečných situacích, ve kterých je nutné převzít odpovědnost za sebe, zvládnout tlak a nejistotu, spolupracovat, komunikovat, vést i následovat. Ve výcvicích nejde o komfort. Jde o bezpečný, ale náročný prostor, ve kterém se rychle ukáže, jak člověk reaguje ve chvíli, kdy věci nejsou jednoduché.

Právě v těchto momentech vzniká to nejcennější – zdravá sebedůvěra založená na zkušenosti. Této schopnosti říkáme self-efficacy. Jednoduše řečeno: vnitřní přesvědčení, že „to zvládnu“. Ne proto, že mi to někdo slíbil, ale proto, že už jsem podobnou situaci zažil. Že dokážu fungovat i tehdy, když nemám všechny odpovědi. Že chyba není selhání, ale přirozený zdroj učení.

Cílem vzdělávání proto není udržovat mladé lidi v závislé roli „dětí“, které čekají na návod. Cílem je podporovat růst kompetentních parťáků – lidí, kteří dokážou převzít odpovědnost za sebe, své vztahy i svou roli ve společnosti.

Kompetentnost totiž nemění jen jednotlivce. Mění i kvalitu vztahů. A velmi často i způsob, jakým spolu dokážeme být – jako rodiče, učitelé, lídři i partneři.

Autor je CEO NEWTON University Group, profesní garant MBA a manažerského vzdělávání, autor podcastu ÚSPĚŠNÍ, podnikatel, poradce, průvodce na cestě k úspěchu.