Jaké jsou podle vás hlavní výzvy českého vzdělávacího systému?
Kam by se měl vzdělávací systém posunout, aby zůstal konkurenceschopný v Evropě i ve světě?
Ota Novotný
prorektor pro rozvoj a Corporate Relations na Vysoké škole ekonomické v Praze
Hlavní výzvy jsou dnes především strukturální a mentální povahy. Vzdělávací systém je stále do značné míry nastavený na svět stabilních profesí, jasně vymezených oborů a dlouhých, lineárních studijních drah. Slabým místem zůstává také vazba na realitu praxe: málo se systematicky učí práce s nejasným zadáním, samostatné rozhodování a převzetí odpovědnosti za výsledek. Zároveň často chybí větší odvaha srovnávat se s nejlepšími v Evropě a ve světě, místo tendence uzavírat se do vlastního institucionálního komfortu.
Do budoucna je klíčový posun od institucí jako autorit k institucím jako otevřeným platformám pro učení. Od titulů vnímaných jako cíl k titulům chápaným spíše jako vedlejší produkt skutečně získaných kompetencí. Stále důležitější roli bude hrát modulární a celoživotní vzdělávání, otevřenost vůči AI jako běžnému standardu práce a výraznější důraz na reálné projekty i mezinárodní spolupráci. Zvítězí ten systém, který dokáže připravit lidi na svět, jenž se mění rychleji než samotné instituce.
Václav Trojan
ředitel Svazkové základní školy LOŠBATES
Potřebujeme srozumitelnou vizi, autentické lidi a nepokřivené zrcadlo. Vizi vzdělávání určující směr a ukotvení pro všechny, kterých se týká. Nesmysly a časté změny do ní nepatří. Skutečnost, že neznáme podobu a potřeby budoucí společnosti, nás zavazuje připravovat děti a žáky odpovědné za svoje učení a nečekající, že za ně všechno udělá někdo jiný.
Zásadním faktorem vzdělávání je autenticita lidí ve školách. Takových osobností, které umějí děti získat, zapálit a otevřeně a pravdivě komunikovat se všemi. Systém musí autentické pedagogy podporovat jasně nastaveným (nejen finančním) systémem.
Nepokřivené zrcadlo systém potřebuje k důkladné a pravdivé reflexi. Po čtvrt století od začátku reformy vzdělávání si musíme už konečně přiznat, že výsledky žáků nestoupají, že zvyšování počtu absolventů středních či vysokých škol bez nároku na výsledky studia je pouhá iluze.
Vzdělávací systém se nemusí někam posunovat, objevovat Ameriku. Stačí projít výsledky práce předchozích projektů cílených na posun vzdělávání (Cesta ke kvalitě, Pedagogický lídr, SYPO, SRP…). Také aby se slova jako odpovědnost, charakter, poctivá práce a vytrvalost naplnila svým skutečným autentickým obsahem.
Ivo Jupa
ředitel Národního pedagogického institutu ČR
Český vzdělávací systém dnes řeší především to, jak zajistit kvalitní vzdělávání pro všechny děti bez ohledu na to, kde žijí nebo jaké mají zázemí. Velkou výzvou je udržet dostatek kvalitních učitelů, podpořit jejich profesní rozvoj a vytvořit ve školách prostředí, kde mají prostor soustředit se na samotnou výuku a práci s dětmi. Zároveň je potřeba lépe reagovat na proměnu společnosti – na rychlý vývoj technologií, proměňující se svět práce i rostoucí různorodost žáků.
Aby české školství fungovalo v dnešním světě, musí se víc soustředit na to, co děti skutečně využijí v životě. Nejde jen o učivo, ale o rozvoj klíčových kompetencí, osobnosti a talentu každého dítěte – o schopnost spolupracovat, přemýšlet v souvislostech, zvládat nové situace a nést odpovědnost za svá rozhodnutí. Stejně důležité je podporovat děti v tom, v čem jsou silné, a učit je orientovat se v mezilidských vztazích, rozumět odlišnostem a fungovat v kulturně pestrém prostředí. To vše se neobejde bez důvěry ve školy a učitele a bez stabilních podmínek, které jim umožní dlouhodobě a smysluplně pracovat ve prospěch dětí i celé společnosti.
Antonín Klecanda
radní pro oblast školství, sportu a volného času hlavního města Prahy
Podfinancování systému. Česká republika dává na vzdělávání přibližně 4,5 procenta HDP, což je výrazně méně než průměr zemí OECD (6,1 procenta).
Neexistující jasná odpovědnost. Například u středních škol je odpovědnost na kraji, avšak neexistuje spádovost středních škol, takže jeden kraj navyšuje místa, jelikož má přetlak studentů, a druhý kraj se obává prázdných škol, protože mu žáci odcházejí do jiného kraje. Obdobně je tomu u speciálních škol. S odpovědností musí přijít i práva, pakliže ministerstvo školství zamítá zřízení nových víceletých gymnázií, tak kraj nemůže nést odpovědnost za to, že jsou ta stávající přeplněná a nedostanou se na ně ani velmi nadaní žáci.
Školství čelí nedostatku kvalifikovaných pedagogů, zejména v technických oborech, a nedostatku psychologů. Snažíme se to řešit s vysokými školami, které chtějí navýšit své kapacity, ale chybí jim finance na pořízení nových budov.
Výuka je v některých školách stále příliš zaměřena na encyklopedické znalosti a memorování, zatímco moderní svět vyžaduje kreativitu, kritické myšlení a schopnost řešit problémy.
V Praze se snažíme tyto problémy řešit společně s řediteli škol a vysokým školami. V letošním roce otevřeme zcela novou střední školu EduVia.
Ladislav Mrklas
prorektor pro studium, CEVRO Univerzita
Český vzdělávací systém dnes naráží na kombinaci roztříštěnosti a nízkých nároků na skutečnou kvalitu. Přílišná decentralizace směrem k obcím a krajům, které často nemají kapacitu kvalitu škol řídit, vede k nerovnostem mezi školami i regiony a stát má jen omezený dohled nad tím, co a jak se skutečně učí. Zároveň je systém málo konkurenční a často stále diskriminuje nestátní vzdělávací instituce, např. tím, že soukromé vysoké školy nedostávají příspěvek na studenta, ač na ně stát klade stejné akreditační nároky jako na veřejné VŠ.
Cestou vpřed je spojení silnější role státu s větší liberalizací. Stát by měl nastavit jasné standardy kvality, důsledně je kontrolovat a zajistit férové financování. To lze řešit formou vzdělávacích bonů, které by měl každý žák či student bez ohledu na to, zda si zvolí veřejnou, nebo soukromou školu. Vstup do systému by ale musel podléhat přísné kontrole kvality.
Klíčová je také role učitele: učit by měli ti, kteří učit chtějí, ne ti, na které to zbylo. Tomu musí odpovídat hodnocení, odměňování i společenská prestiž. Vzdělávání má být v nižším věku široké a všeobecné, specializace až později. Výuka se musí posunout od biflování ke kompetencím a gramotnostem pro osobní i pracovní život. Připravujme žáčky na svět, kde dnes nastupují do první třídy, aniž by tušili, že profese jejich budoucnosti ještě možná ani neexistují.
Nicole Martincová
advokační expertka, Učitel naživo
České školství má obrovský potenciál, který nevyužívá. Málo se stará o 170 tisíc učitelů a 10 tisíc ředitelů, kteří mají největší vliv na to, co děti ve škole zažijí. Důsledky jsou alarmující: do školy se těší jen každé desáté dítě, 30 procent žáků dosahuje velmi nízké úrovně matematické a čtenářské gramotnosti a mladí Češi odcházejí ze škol s podprůměrnou motivací k dalšímu vzdělávání. Výzvou jsou hluboké nerovnosti a propastné rozdíly v kvalitě škol mezi regiony i v rámci jednoho města. Nedaří se nám snižovat vliv rodiny na studijní úspěch dětí, výsledky žáků více než jinde v Evropě závisí na sociálním původu. Mnoho žáků navíc odejde ze školy předčasně. Česko si nemůže dovolit promarnit tolik talentu. Ztrácí tím celá společnost i náš ekonomický rozvoj.
Potřebujeme investovat do lidí a reforem, které mohou naši zemi vystřelit mezi špičku. Klíčovou roli v rozvoji školství hraje kvalita práce učitelů a ředitelů. Je proto důležité, aby pokračovaly reformy přípravy učitelů a systémové podpory ředitelů. Konkrétně by měl vzniknout kariérní systém pro učitele a ředitele nebo instituce místní školské (samo)správy.
Jiří Koleňák
CEO, NEWTON University Group
Hlavní výzvou českého vzdělávacího systému je změna logiky, na které je postaven. Potřebujeme se posunout od důrazu na přenos informací k systematickému rozvoji myšlení, odpovědnosti a schopnosti učit se v proměnlivém světě. Škola má připravovat na život, ne jen na testy – a na realitu, která je dnes mnohem méně stabilní, než předpokládají osnovy.
Další slabinou je nízká prostupnost mezi světem vzdělávání a praxí. Za propojení s realitou je často považováno to, že škola občas pozve někoho „z praxe“ na přednášku, místo aby si studenti mohli na věci skutečně sáhnout, něco vyzkoušet a zažít důsledky vlastních rozhodnutí. Chybí systematická práce s motivací, odpovědností a vnitřní kompetencí studentů.
Chceme-li zůstat konkurenceschopní, musíme se posunout od otázky, co se má student naučit, k tomu, kým má absolvent být. Směrem k rozvoji kritického myšlení, sebereflexe, adaptability a schopnosti nést odpovědnost. A také k větší důvěře ve studenty i učitele – bez ní žádná skutečná inovace nevznikne.
Blanka Šafránková
ředitelka Sekce zaměstnavatelské Svazu průmyslu a dopravy ČR
Hlavní výzvou je udržet krok s prudkou změnou požadavků na výkon povolání v souvislosti s technologickou a AI revolucí. Zavedený cyklus změny, který ve školství trvá minimálně pět až deset let, není v souladu se změnou na trhu práce, která je o řád rychlejší. Výzvou je tedy připravit budoucí absolventy co nejvíce obecně, ale též se základem kompetencí, které bude nutno celý profesní život dále rozvíjet a upravovat. Druhou výzvou je přetvořit odborné školy na centra pro celoživotní přípravu dospělých. Třetím problémem pak generační výměna učitelů a vytvoření motivačního prostředí pro jejich udržení.
Doporučujeme větší generelní přípravu současných studentů a zapojení škol do upskillingu/reskillingu dospělých. Podstatné je, aby dostatečný rozsah vzdělávání byl propojen s praktickou přípravou na reálných pracovištích firem, což je důvod, proč jsme jako zaměstnavatelé prosazovali zavedení možnosti duálního vzdělávání.
