Český systém terciárního vzdělávání čelí silnému tlaku na změnu z různých stran. Co dnes považujete za jeho největší slabinu?
Slabin bychom samozřejmě našli více. Za jednu z těch klíčových považuji absenci skutečně moderního zákona o vysokých školách. Ten stávající bude mít brzy třicet let a neodpovídá potřebám a realitě 21. století.
Jedním z viditelných problémových míst je podle mého skromného názoru stále relativně nízká míra otevřenosti českých vysokých škol vůči světu, i když situace je nepochybně lepší než před deseti lety. Nepamatuji si například, že by některá česká veřejná vysoká škola vyhlásila mezinárodní výběrové řízení na rektora. Vyšší míra otevřenosti by dozajista v dlouhodobém horizontu kvalitě akademického prostředí prospěla.
Proč podle vás tento stav setrvává?
Jde pravděpodobně o kombinaci tradice, setrvačného způsobu uvažování a obav z důsledků rozhodnutí vedoucího k tomu, že do zaběhaných soukolí univerzit přijde externista.
Mám komparativní výhodu vlastní zkušenosti. Středoevropská univerzita, jejímž jsem absolventem, vypisuje mezinárodní výběrové řízení na rektora pravidelně. Cílem je vybrat osobnost s mezinárodním renomé, zkušenostmi ze světového akademického prostředí a schopností kvalitně řídit složitou a velkou instituci. Sám jsem byl před rokem Středoevropskou univerzitou osloven jako jeden z možných kandidátů, čehož si nesmírně vážím, i když jsem nakonec na tuto nabídku nereflektoval. Otevřenost vůči globální konkurenci i v oblasti akademického managementu něco pozitivního říká o samotné instituci.
Není ale právě limitem přivést do čela veřejné nebo státní vysoké školy někoho ze zahraničí to, že zde nemá vytvořené vazby, nezná prostředí, nemá tu „své lidi“?
Argumenty o jazykové bariéře, nulovém „zasíťování“ či o neznalosti českého právního řádu chápu, ale zároveň je nepovažuji za relevantní. V zemích, jejichž univerzity patří ke špičkovým nebo velmi dobrým, je management často vybírán právě na základě mezinárodního výběrového řízení. Přestože se v jiných oblastech české univerzity úctyhodně internacionalizují a vstupují do mezinárodních aliancí, na poli akademického managementu stále pěstujeme tak trochu manažerský inbreeding (jev, kdy vysoké školy zaměstnávají na pozicích akademických pracovníků své vlastní absolventy – pozn. red.).
Představa, že by rektor neuměl česky, ale pro mnoho lidí pořád působí dost revolučně.
Upřímně řečeno, já v tom nic revolučního ani exotického v roce 2026 nespatřuji. Dnes se české vysoké školy v mezinárodním prostředí suverénně pohybují, ať již jde o vzdělávací činnost, nebo o výzkum. České univerzity jsou členy evropských aliancí, máme stovky anglickojazyčných studijních programů. Studijní oddělení na většině vysokých škol běžně fungují v angličtině, protože pracují se zahraničními studenty. Jinými slovy univerzitní administrativy jsou dnes schopny standardně fungovat v cizím jazyce. Koneckonců v komerčním sektoru jsou mezinárodní výběrová řízení zcela běžná. A budeme-li hovořit jazykem byznysu, tak univerzity patří mezi největší firmy v zemi, s desítkami tisíc studentů, tisícovkami zaměstnanců a mnohamiliardovými rozpočty.
Myslíte si, že by takový posun mohl být součástí nového vysokoškolského zákona?
Tady se dostáváme na půdu univerzitní autonomie, která je v akademickém světě po dlouhá staletí posvátná – a z dobrých a důležitých důvodů. Zvolená strategie výběru rektora by proto měla zůstat na samotných univerzitách. Legislativa pro to může maximálně vytvořit vhodné podmínky.
Dnes je volba rektora v rukou akademických senátů. Umíte si představit jiný model, například kombinaci senátu a širší výběrové komise?
Existuje nepřeberně způsobů, jak vybrat rektora. Osobně je mi sympatický model kombinující volební právo univerzitních samospráv, tedy senátů, a externistů. Což v českém prostředí mohou být například správní rady. V tomto případě by ovšem muselo být jasně definováno, kdo přesně může být členem univerzitních správních rad, aby se zamezilo střetům zájmů.
Jenže v minulosti se různé reformní návrhy opakovaně setkávaly s odporem i ze strany reprezentantů vysokých škol. Může to přes ně projít?
Vyšel bych z toho, na čem je dnes, troufám si tvrdit, většinový konsenzus: Tato země potřebuje moderní vysokoškolský zákon, nikoli pouhou novelizaci. Problémy, které pozorujeme již řadu let, například ve vztahu mezi fakultami a vedením univerzit, jsou opakujícími se symptomy selhávání zastaralého systému. Současný vysokoškolský zákon přenáší na bedra managementu veškerou zodpovědnost, ale nedává mu odpovídající nástroje k efektivnímu řízení tak komplexních institucí, jako jsou univerzity. To je dlouhodobě neudržitelný stav. Míra shody na tom, jak konkrétně tyto problémy řešit, je samozřejmě řádově nižší. Ale debata o nich už nějakou dobu na různých úrovních probíhá a většina aktérů si je vědoma, že tato systémová selhávání musíme nějak vyřešit.
Rektoři často říkají, že by chtěli mít větší pravomoci. Fakulty se naopak obávají ztráty autonomie. Čekáte v tomto bodě konflikt mezi rektory a děkany?
Do jisté míry ano a mám pro to plné pochopení. Zároveň ale musíme pojmenovat mírně bizarní realitu současnosti. Akademický management se zmítá ve zvláštním hybridním stavu. Zákon z konce devadesátých let odebral fakultám právní subjektivitu a přenesl ji na univerzity jako celek. Na druhou stranu ale ponechal klíčové personální i finanční pravomoci v rukou děkanů. Výsledkem je systém, který postrádá vnitřní logiku a koherenci. Rektor nese plnou odpovědnost – právní, finanční i reputační –, ale nemá odpovídající nástroje k řízení univerzity. V důsledku se dostáváme do situace, kdy jsou univerzity v zásadě neřiditelné. A tento problém se zřetelně obnažuje v celé své palčivosti v okamžicích krize.
Kromě největších slabin, které jste zmínil, kde naopak vidíte nevyužitý potenciál českého terciárního vzdělávání? Na čem by se dalo stavět?
Těch oblastí je celá řada, ale zmíním alespoň dvě, které považuji za důležité. První je technologický transfer. To je disciplína, ve které se české vysoké školy postupně zlepšují – řada z nich dnes zakládá spin-off firmy nebo univerzitní startupy. Mnohem intenzivněji než dříve navazují také partnerství s průmyslem a komerčním sektorem. Pokrok je viditelný, ale potenciál českých vysokých škol leží ještě mnohem výše.
Druhou oblastí, kde vidím zásadní potenciál, je celoživotní vzdělávání. Rekvalifikační kurzy pro dospělé, mikrocertifikáty a flexibilní formy studia jsou pro budoucí prosperitu tohoto státu zcela klíčové. Dostáváme se totiž do situace, kdy lidé budou během svého aktivního života měnit profesi třeba desetkrát. Aby se udrželi na rychle se měnícím trhu práce, budou si muset opakovaně zvyšovat kvalifikaci. A vysoké školy jsou v tomto ohledu nepostradatelnými aktéry – mají robustní vzdělávací infrastrukturu, obrovské know-how a těší se dobré reputaci. Četl jsem dokonce několik odborných studií, které dokládaly, že hlavními klienty univerzit v blízké budoucnosti nebudou již nutně mladí lidé studující v klasických studijních programech, ale lidé středního věku procházející procesem zvyšování kvalifikace.
Jak do toho zapadají soukromé subjekty – zaměstnavatelé, firmy, průmysl? Jak důležité je jejich zapojení?
Je naprosto zásadní. Právě proto se Národní akreditační úřad pro terciární vzdělávání snaží vytvářet podmínky, které by motivovaly vysoké školy a soukromý sektor ke vzájemné spolupráci. V rámci nových standardů kvality ve vzdělávání, které právě dokončujeme, se snažíme výrazněji podpořit akreditace takzvaných profesních studijních programů. Otevíráme například dveře výraznějšímu přímému zapojení lidí z praxe do výuky. Zároveň u těchto typů studijních programů částečně ustupujeme od některých požadavků, například v oblasti publikační a vědecké činnosti. Na druhé straně klademe mnohem vyšší důraz na praxi jako součást studia.
Jinými slovy: nové standardy ve vysokoškolském vzdělávání přinášejí mnohem jasnější rozlišení mezi akademicky zaměřenými programy a programy profesními. Samy vysoké školy dnes o akreditacích profesních studijních programů a o spolupráci s komerčními subjekty přemýšlejí mnohem intenzivněji než před několika lety.
Vysoké školy jsou dlouhodobě kritizovány zaměstnavateli za to, že absolventi nejsou po nástupu do praxe dostatečně připraveni. Dá se to podle vás někdy skutečně změnit? A cítíte, že si to vysoké školy začínají víc uvědomovat?
S klidným svědomím říkám, že stoprocentně se tento rébus nepodaří vyřešit nikdy. A to z jednoho prostého důvodu: pracovní trh se vyvíjí extrémně dynamicky. Žijeme ve světě velmi rychlých technologických a společenských změn a to, co se dnes naučíte, může být za pár let – někdy i za pár měsíců – částečně nebo zcela zastaralé. A vzdělávací systém již z povahy věci potřebuje na reflexi těchto překotných změn určitou reakční dobu.
Proto stížnosti zaměstnavatelů nikdy zcela nepominou. To ovšem neznamená, že bychom se neměli snažit o kontinuální modernizaci obsahu i způsobu vzdělávání. Naopak. Naším cílem musí být tu propast mezi očekáváním zaměstnavatelů a přípravou absolventů co nejvíce zúžit. Je to nikdy nekončící příběh.
Ze strany vysokých škol jde například o podporu profesně orientovaných studijních programů a větší zapojení praxe do výuky. Zároveň ale platí, že odpovědnost leží i na bedrech zaměstnavatelů, kteří by měli své zaměstnance aktivně podporovat v dalším vzdělávání.
Bakalářské práce už dnes nejsou povinné, řada fakult je nahradila jinými typy výstupů. Jediná písemná práce, která je zákonnou povinností, je diplomová práce. Měla by podle vás zůstat i v novém vysokoškolském zákoně?
Přestože zastávám u řady otázek poměrně silné postoje, tady přiznávám, že úplně jednoznačný názor nemám. U bakalářských prací mi jejich rušení nebo nahrazování jinými formami dává v odůvodněných případech smysl. U magisterských diplomových prací je situace složitější. Hodně záleží na typu studijního programu. Dokážu si představit některé profesní studijní programy, kde má magisterská diplomová práce menší relevanci. Naopak u mnoha akademicky orientovaných programů, jako je třeba historie nebo filologie, má diplomová práce stále velmi silné opodstatnění, protože demonstruje schopnost vědecky formulovat a pojmout hlavní tezi výzkumu, kriticky pracovat s prameny, strukturovat argumenty atd. Jde nepochybně o jednu z legitimních debat, které možná v kontextu úvah o novém vysokoškolském zákoně proběhnou.
Mám pocit, že vy osobně jste v tomhle poměrně liberální a nechával byste hodně rozhodnutí na samotných školách. Jenže tím může vzniknout konkurenční napětí – například když jedna vysoká škola diplomovou práci zruší, a jiná ne. Studenti pak logicky mohou tíhnout k té „méně náročné“ variantě.
Bavíme se o ryze hypotetické situaci. Pokud by škola měla možnost zrušit písemnou diplomovou práci, musela by ji nahradit jiným způsobem zakončení srovnatelné hodnoty. Dejme tomu, že náhradou by byl patent nebo užitný vzor. Nemám pocit, že by nutně šlo o méně náročnou alternativu. Ale vrátím se ke kvalitě vzdělávání. Stát před jednou dekádou zavedl do zákona institut institucionální akreditace. Jejím smyslem byla mimo jiné diverzifikace vysokých škol. V oblasti vzdělávání byl český vysokoškolský systém po dlouhá desetiletí totiž velmi homogenní a školy fungovaly v zásadě podle velmi podobných vzdělávacích modelů.
Institucionální akreditace dala zavedeným a důvěryhodným vysokým školám prostor k tomu, aby samostatně přemýšlely o tom, co v jejich případě znamená kvalita a efektivita ve vzdělávání. A po zhruba deseti letech existence tohoto modelu vidíme, že jednotlivé univerzity k otázce hodnocení kvality skutečně přistupují nestejně. Trochu jinak o ní uvažuje Univerzita Palackého v Olomouci, Masarykova univerzita a Karlova univerzita. Každá z nich si vytvořila v tomto ohledu vlastní firemní kulturu.
Když mluvíte o „důvěryhodných“ vysokých školách, dovolím si trochu provokativní otázku. V posledních měsících se řešily různé kauzy na slovutných univerzitách. A z médií to někdy vypadalo, že větší roli při jejich otevírání sehrála právě média než akreditační úřad.
Pravděpodobně se shodneme, že jádrem činnosti úřadu není medializace probíhajících správních řízení a kontrol na vysokých školách. Z naší strany by to nebyl ani korektní postup, protože vztah mezi akreditačním úřadem a vysokými školami je založen na elementární důvěře, která je – jak známo – křehkým zbožím. Úřad samozřejmě ve všech problémových záležitostech, které probíhaly v minulých letech médii, vedl vlastní šetření. V některých případech došlo k identifikaci konkrétních nedostatků a škola byla vyzvána k nápravě do určitého data. To byl případ Katolické teologické fakulty UK. V jiných případech šetření dospělo k extrémnímu rozhodnutí v podobě finálního odnětí akreditace – jako například v kauze Prague City Vysoká škola.
Jako rektor a následně náměstek ministra jste zdůrazňoval problematiku studentů. Ti v různých šetřeních otevřeně mluví o psychických potížích, finančním tlaku, nutnosti kombinovat studium s prací i o obtížném osamostatňování. Jak jim můžeme pomoci, aby se necítili pod tak silným tlakem a studium zvládali lépe?
Touto otázkou jste se dotkl palčivého problému, kterým je studijní neúspěšnost. Psychické, finanční i sociální problémy – pokud nejsou systémově řešeny – patří k významným důvodům pro předčasné ukončení studia. A to je špatná zpráva pro všechny zúčastněné. Škola přichází o motivovaného studenta, stát o investici, rodiny jsou nešťastné a samotný student se ocitá v horší pozici na trhu práce, s nižší kvalifikací a nižšími příjmy do budoucna.
Právě proto je důležitá silná motivace ze strany všech zúčastněných aktérů – studentů, státu i vysokých škol – míru studijní neúspěšnosti snižovat. I z tohoto důvodu dnes objíždím vysoké školy a upozorňuji, že téma podpory studentů bude nedílnou součástí příběhu v kontextu debaty o případném udělení institucionální akreditace. Budeme diskutovat se školami mimo jiné o tom, jaké mají konkrétní nástroje a mechanismy, které studentům pomáhají studium úspěšně dokončit.
A na co se zaměřujete?
Zmíním pouze dva náhodně vybrané příklady. Prvním jsou psychické obtíže studentů, což je téma především po odeznění covidové epidemie. V tomto ohledu je důležité, zda má vysoká škola vlastní psychology, případně zda spolupracuje s externími poradenskými službami, které dokážou studentům odborně pomoci tak, aby zvládli studium dokončit. Jinou typicky problémovou oblastí je finanční tíseň. Každý rok jsou v České republice tisíce mladých lidí, kteří na vysokou školu vůbec nenastoupí, protože si to jejich rodiny nemohou dovolit. A vedle toho existuje podobně velká skupina studentů, kteří studium zahájí, ale z finančních důvodů ho v průběhu ukončí.
Pokud se narodíte do sociálně znevýhodněného prostředí a jdete studovat například do Prahy, bavíme se dnes o dvaceti tisících korunách měsíčně jen na základní životní náklady. Pro mnoho rodin je to naprosto nepředstavitelná částka. Když tyto skupiny sečteme, dostáváme se k šesti až osmi tisícům mladých lidí ročně, kteří v důsledku finančních bariér nezískají vysokoškolský diplom. To má přímý dopad nejen na jejich životní dráhu, ale i na ekonomiku celé země.
Školy mohou mobilizovat nástroje, které dokážou studentům pomoci překlenout obtížné finanční období – ať už formou stipendií, nadačních fondů, nebo jiných podpůrných mechanismů.
Napadá vás i nějaké systémové řešení?
Z pozice náměstka ministra školství jsem se v posledních dvou letech velmi intenzivně věnoval také přípravě modelu nízkoúročených studentských půjček. Česká republika je v tomto ohledu trochu černá ovce – patří mezi velmi málo zemí Evropské unie, které studentům nenabízejí žádný systémový finanční nástroj podpory. Ve spolupráci s Českou bankovní asociací, Českou spořitelnou a Národní rozvojovou bankou se nám podařilo připravit racionální, férový a sociálně citlivý model studentských půjček, v němž je riziko rozumně rozloženo mezi stát, banky a samotné studenty.
Tento model je dnes připravený a mohl by významně pomoci zejména studentům, kteří se kvůli financím dostávají pod extrémní tlak. S novým panem ministrem jsem o tom již krátce hovořil. Záleží na rozhodnutí české vlády, zda systém nízkoúročených studentských půjček skutečně přijme a zavede do praxe. Já osobně to považuji za jednu z klíčových investic do budoucí prosperity této země. Protože rozdíl mezi tím, zda máme o osm tisíc vysokoškolsky vzdělaných lidí víc, nebo méně, je pro Českou republiku opravdu zásadní.
Zmínil jste, že s vysokými školami už dnes aktivně mluvíte o tom, jak mají nastavenou podporu studentů – akademické poradny, psychologickou pomoc a další nástroje. Mohl by být dalším krokem posun od pouhé debaty k tomu, že se tyto oblasti promítnou přímo do institucionálního hodnocení vysokých škol?
Ano, přesně tímto směrem chceme jít. Všechny tyto oblasti, o nichž jsme mluvili, se stanou součástí institucionálního hodnocení. Už příští rok zahájíme proces institucionálních reakreditací u univerzit, které je získaly v první vlně – tedy například Karlovy univerzity, Masarykovy univerzity, Univerzity Palackého, Pardubic nebo Jihočeské univerzity.
Univerzity informujeme, že reakreditační proces se bude mírně odlišovat od procesu před deseti lety. Obecně cílíme na komplexní hodnocení systému kvality ve vzdělávání a také na menší administrativní zátěž. Zároveň se ale objevila nová, velmi důležitá témata, která před dekádou ještě nebyla v centru pozornosti. K nim patří například rozvíjení pedagogických kompetencí akademiků, personální politika školy nebo právě existence nástrojů s potenciálem snižovat studijní neúspěšnost.
Jaroslav Miller
Historik a vysokoškolský manažer. V roce 2012 byl jmenován profesorem historie. V letech 2014–2021 byl rektorem Univerzity Palackého v Olomouci. V minulosti zastával také funkci náměstka ministra školství, mládeže a tělovýchovy.
Absolvoval Filozofickou fakultu Univerzity Palackého a studoval mimo jiné na Středoevropské univerzitě v Budapešti a na Oxfordské univerzitě. Je autorem řady odborných publikací a nositelem mezinárodních akademických ocenění.
Dlouhodobě se věnuje otázkám řízení vysokých škol, kvality terciárního vzdělávání, internacionalizace akademického prostředí a systémové podpory studentů. V současnosti stojí v čele Národního akreditačního úřadu pro terciární vzdělávání, který ze zákona dohlíží na vysoké a vyšší odborné školy.
