Předplatné O nás
Zpět na týdeník Galerie

Sisyfovské práce Witolda Pileckého

Příběh muže, který se dobrovolně stal vězněm v Osvětimi

Maciej Ruczaj

PŘÍBĚH

„Sedli jsme si zrovna ke snídani, když tu přiběhne domácí a křičí, že Němci obklíčili náš blok a odvážejí všechny muže. Řekla jsem Witoldovi, aby okamžitě utíkal zadními dveřmi. Nechtěl. Za chvíli Němci začali bušit na dveře. Otevřela jsem. Než jsem stihla odpovědět na otázku, zda jsou v bytě nějací muži, Witold už stál vedle mne. ,Dej vědět, komu je potřeba, že jsem splnil rozkaz,‘ zašeptal.“

Tímto způsobem 19. září roku 1940 začala jedna z nejpodivnějších misí 2. světové války. Svaz ozbrojeného boje, předchůdce polské odbojové Zemské armády, potřeboval člověka, který by pronikl do nedávno vzniklého koncentračního tábora ve městě Osvětim. Vytipován byl kapitán kavalerie Witold Pilecki. Několik dnů nato se stal vězněm číslo 4859 v lágru Auschwitz I.

„Jak naivní jsme byli tam daleko ve Varšavě, když jsme uvažovali o tom, co se děje s Poláky odvlečenými z města. Tady se opravdu nikomu nechtělo hledat důvody, proč někoho zabít. Zabíjel se první po ruce. A jediný úkol byl – přežít,“ napsal později. O tom, že má co do činění s kvalitativně úplně novým druhem reality, poznal už při příchodu do tábora: „Hnali nás před sebou… Cestou jednomu přikázali, aby běžel ke sloupu stranou od cesty, a hned na něj vystřelili dávku z kulometu… Vytáhli z řady dalších deset náhodných lidí a zastřelili je pistolí při pochodu, v rámci solidární odpovědnosti za útěk, který sami zinscenovali. Pak všech jedenáct těl táhli za motorkami, přivázané za jednu nohu. Dráždili psy zakrvácenými mrtvolami a štvali je.“ Později připsal: „Původně jsem měl dojem, že nás zavřeli do ústavu pro choromyslné.“

Kronikář Osvětimi

V této fázi existence byl tábor Auschwitz určen především pro (více či méně náhodné) polské politické vězně. Pileckého úkoly byly jasné: prozkoumat skutečnou situaci, podávat hlášení a budovat konspirační síť. Je založena na systému „pětic“, které nejsou navzájem propojené, a dokonce o sobě často ani nevědí – aby se omezila možnost prozrazení celé struktury. Byla to sisyfovská práce: jména nově přijatých členů se v jeho Zprávě neustále střídají se jmény těch, kteří mezitím skončili na „tyfovém bloku“, „ve frontě na jehlu“, „na popravčím dvorku“ či v nejtěžších pracovních komandech, z nichž už nebylo návratu. Nicméně nakonec se členové konspirace počítají ve stovkách.

Primární cíle organizace byly velmi neokázalé: „Pozvednout na duchu, dodávat a šířit zprávy z venku, zajišťovat v možné míře potraviny a rozdělovat prádlo.“ Obrovský význam měla také vzájemná pomoc při přidělování na jednotlivé táborové práce: jak Pilecki mnohokrát zdůrazňuje, „práce pod střechou“, střídavě v některé z mnoha dílen, byla důvodem, proč se mu podařilo v táboře přežít tak dlouho. Až ve druhé fázi mohla organizace přistoupit k předávání zpráv ven, převážně díky tomu, že řada vězňů byla vysílána na různé práce mimo tábor, a získávala tak příležitost ke kontaktu s místními. Další cestou byly pak útěky, které organizace povolila až po zrušení principu „kolektivní odpovědnosti“ ostatních spoluvězňů: během nejslavnějšího z nich ujeli čtyři členové organizace z tábora v uniformě důstojníků SS velitelovým autem. Pileckého buňky začaly dokonce shromažďovat primitivní arzenál krumpáčů, lopat a jiného nářadí, který měl posloužit jako zbraně v okamžiku povelu k všeobecné vzpouře spojené se spojeneckým leteckým útokem a ofenzivou Zemské armády. Pokyn pro ni má přijít zvenku, od velení Polského podzemního státu. Tento pokyn však nikdy nepřijde.

Zároveň se Pilecki stal kronikářem Auschwitzu. Už po svém útěku sepsal na několika desítkách stránek svoji Zprávu – první ucelený záznam života a umírání v pekle koncentračního tábora. Zaznamenával mj. vznik „druhé dimenze“ tábora: vyhlazovací mašinerie, jejíž obětí se stali evropští Židé. „Lidstvo se všemožně snaží dokázat, jak velký pokrok udělala naše kultura a o kolik je 20. století nadřazené staletím minulým… Pokrok civilizace – ano! Ničíme celé národy, bezbranné společnosti, za použití nejnovějších výdobytků techniky. Ale pokrok kultury? – To je snad vtip!“ poznamenal. Pileckého Zpráva má jednotvárný, děsivý rytmus: pokusy o útěk, popravy, invaze vší, tyfus, nové transporty, zpracovávání „zbytků“ po hrůzném továrním procesu: lidských těl a osobních věcí povražděných. A zároveň drobných zážitků, které pomáhají přežít: náhodná koupel v teplé vodě během brigády v koželužně, zvuk táborového zvonu uloupeného z blízkého kostela, kvetoucí jabloně za zdí.

Citlivý i neoblomný muž

Toto zvláštní spojení reflexivních, skoro meditativních pasáží s věcnými popisy teroru nebo kontrast téměř účetních záznamů konspirační práce s bravurně připraveným útěkem ukazuje Pileckého podivuhodný osobnostní profil. Byl jako James Bond křížený s křesťanským světcem. A to od začátku svého života více než bohatého na události. V osmnácti letech se jako dobrovolník připojuje ke vznikající polské armádě. Zkoušku dospělosti tak skládá v sedle, jako poddůstojník kavalerie, během neustálých střetů s bolševiky. Nicméně po skončení války nechává slibné vojenské kariéry a na dvacet let se stává příkladným hospodářem svého panství na severovýchodním okraji tehdejšího Polska. Vzdělává sebe a okolní sedláky v nových zemědělských technikách, zakládá zemědělské družstvo. Když v roce 1939 přicházejí Sověti a pokoušejí se vyprovokovat „lid“ k útokům na „panská sídla“, Pileckého sousedé nereagují, statek zůstane nedotčen.

Pilecki – klidný hospodář na svém panství – maluje obrazy pro místní kostel a píše básně opěvující rodný kraj. Jeho dcera Zofia vzpomíná na výlety, na které ji bral na svém koni ještě před válkou: „Vyprávěl mi o kráse přírody. Ukazoval berušku a vysvětloval, že i ona je součástí Božího díla stvoření.“ Ten samý člověk v září 1939, v čele své jednotky kavalerie, dokáže zlikvidovat několik německých tanků, a dokonce – při bleskovém přepadení provizorního letiště – i tři stíhačky Luftwaffe. Ještě v říjnu, už po kapitulaci Polska, v čele svých hulánů křižuje okupovaná území v polské důstojnické uniformě. Od začátku je také přítomen vytváření struktur odboje, tedy Polského podzemního státu. „Nikdy jsem úplně nepochopila to spojení velké citlivosti a jemnosti a naprosto neoblomného, rozhodného trvání v boji za pravdu,“ říká Zofia Pilecká.

Stejným způsobem pokračoval jeho příběh i po útěku z Auschwitzu. „To si jako takhle můžete jen tak přijít a odejít z Auschwitzu?“ ptal se nedůvěřivý důstojník AK po jeho útěku. „Ano, jen tak.“ Končil roku 1943 a bylo jasné, že na území okupovaného Polska brzy vstoupí Rudá armáda. Vzhledem k napjatým vztahům se „spojenci našich spojenců“ začalo vedení Zemské armády připravovat tajnou organizaci, která by měla zůstat zakonspirována i po příchodu Sovětů. Witold Pilecki se měl, vzhledem ke svým zkušenostem a zodpovědnému přístupu, stát jedním z jejích pilířů. Nicméně když 1. srpna 1944 propuká Varšavské povstání, Pilecki to opět nevydrží. Pod vymyšleným jménem se hlásí jako obyčejný dobrovolník do první povstalecké jednotky, kterou potká. Vzhledem k vysokým ztrátám mezi důstojníky a také na první pohled patrným zkušenostem profesionálního vojáka už po několika dnech velí četě na předsunutém stanovišti na rohu Chmelné ulice a Jeruzalémské třídy. Jejich pozice má klíčový význam – ohrožuje hlavní arterii vedoucí centrem města ze západu na východ, k mostu na Visle. Pro Němce je „vyčištění“ této komunikace jedním z prvních cílů, a tak je Pileckého stanoviště od 3. srpna pod neustálou palbou. Útoky se stupňují od 5. srpna, kdy naplno propuká německá protiofenziva. S ručními zbraněmi a granáty Pileckého četa po celý týden brání své strategické stanoviště proti pěchotě a tankům, navíc podporovanými ze vzduchu. Nakonec – když už je pozice zcela neudržitelná – se dokáže spořádaně stáhnout… Pilecki bojuje dál, po celé dva měsíce povstání. „Měl pověst skvělého důstojníka a byl všeobecně respektovaný,“ vzpomínají jeho kolegové. „Hlavně ale si ho všichni pamatují kvůli neuvěřitelné péči o své lidi. Bylo to skoro legrační, ten jeho pocit zodpovědnosti. Mezi mladými se mu říkalo Táta.“

Rána do zátylku

Po kapitulaci povstání se Pilecki ocitá v zajateckém táboře v Murnau, který je na jaře 1945 osvobozen Pattonovou armádou. Na první pohled má veliké štěstí. Zatímco ti z jeho kolegů, kteří zůstali v Polsku, padají za rychlé oběti stalinských represí, on může počítat s místem po boku velitele polských ozbrojených sil na Západě, generála Anderse. Opět však dlouho nevydrží v klidu. Přihlašuje se jako dobrovolník pro výzvědné úkoly na území Polska, jež nyní okupují Sověti. V létě 1945 přijíždí do Varšavy přes Prahu (kde se sešel ze svým „známým“ z Auschwitzu Karlem Stránským). Válka už skončila, ne však pro Pileckého druhy, vojáky Polského podzemního státu. Ti buď bojují se zbraní v ruce proti novým okupantům, nebo se skrývají. Pilecki začíná s obtížemi konstruovat konspirační síť, hlavně ze svých dávných přátel ze Zemské armády a z Osvětimi. Tentokrát však nemá žádné přímé vojenské plány. Jeho cílem je sbírat informace o postupující sovětizaci Polska a předávat je na Západ. Vypadá v těch dnech rezignovaně a unaveně. Oběť stovek tisíc vojáků během válečných let se zdá být promarněná. Nejvyšší vedení Polského podzemního státu už několik měsíců čeká na rozsudek v politickém monstrprocesu, který se odehrává v Moskvě. Jeho přímý nadřízený, Emil August Fieldorf „Nil“, šéf rozvědky Zemské armády, pobývá v gulagu někde na Uralu a před smrtí ho zatím chrání jen to, že NKVD neodhalil jeho pravou identitu (byl popraven v roce 1953 v Polsku).

Přežil Osvětim. Přežil Varšavské povstání. Zemřel rukou polských katů. Smyčka kolem Pileckého konspirační sítě se začíná stahovat někdy koncem roku 1946. Přesto odmítá možnost opustit Polsko. Nakonec je zatčen v létě 1947. „Osvětim, to byla hračka“ ve srovnání s metodami bolševických vyšetřovacích orgánů, prohlásí během jediného setkání s manželkou. „Prokurátor mi řekl, že můj manžel je vřed, který je potřeba vyříznout,“ vzpomínala Maria Pilecká. Nepomohlo, že Pileckého známý z osvětimské konspirační sítě, Józef Cyrankiewicz, byl v té době předsedou vlády. Nepomohlo ani to, že jistá žena, Židovka, kterou během okupace Pilecki zachránil před vyděrači, byla blízkou přítelkyní manželky prezidenta Bolesława Bieruta. „Byla to doba principiálních řešení,“ povzdechl si po letech komunistický soudce, který vynesl nad Pileckým rozsudek.

Pilecki je před soudem rezignovaný, ale klidný. Na obvinění, že byl špionem cizích mocností, odpovídá věcně: „Nebyl jsem rezidentem cizí rozvědky, ale polským důstojníkem. Neměl jsem dojem, že bych se dopouštěl špionáže. Nepřiznávám se ani k absurdním obviněním z pokusu o vraždu vysokých funkcionářů ministerstva vnitřní bezpečnosti, ani k přijímání peněz od cizí rozvědky. Na druhé straně potvrzuji, že jsem používal falešné doklady a neregistroval svůj pobyt. Nemohl jsem přece přijít na Úřad bezpečnosti a prohlásit, že jsem důstojníkem generála Anderse.“ Žádá své vyšetřovatele, aby se omezili na jeho osobu a nepostihovali jeho spolupracovníky. Na těle má viditelné známky mučení. Jeden ze spoluvězňů pak vzpomínal, že první, čeho si na Pileckém všiml, bylo, že má vytržené všechny nehty na rukou…

Pozemský příběh Witolda Pileckého končí 25. května 1948. Časně ráno byl odveden ze své cely. Zemřel střelou z blízké vzdálenosti do zátylku – tedy stejným způsobem jako tisíce jiných obětí sovětské totality, popravenými z Katyně počínaje. Jeho tělo bylo, spolu s desítkami dalších, vhozeno do neoznačené jámy na okraji varšavského hřbitova Powązki. Dodnes nebylo nalezeno. V jednom z posledních vzkazů rodině napsal: „Snažil jsem se žít tak, abych se v okamžiku smrti mohl spíše radovat než bát.“

Bůh chtěl, aby všichni byli jako kapitán Pilecki

Postava Pileckého má v sobě mnoho neuvěřitelného. „Kdyby ještě mezitím stihl vynalézt lék na rakovinu, vůbec bych se nedivil,“ napsal nedávno jistý český bloger. „Pilecki byl výjimečně silná osobnost. I na podmínky národa, který nikdy netrpěl nouzí o silné osobnosti,“ psal Michael R. Foot, který Pileckého zahrnul mezi „šest nejstatečnějších mužů 2. světové války“. A vrchní rabín Polska Michael Schudrich před několika lety prohlásil: „Když Bůh stvořil člověka, myslel si, že bychom všichni měli být jako kapitán Witold Pilecki.“

Přitom, na rozdíl od jiných superhrdinů, Pilecki skoro vždy prohrával. V roce 1939 na bitevním poli. V Osvětimi, kde se jeho mise z konspiračního hlediska ukázala jako úplně marná, neboť nikdo o útoku na tábor neuvažoval. Při Varšavském povstání, kde dva měsíce bojoval bitvu předem odsouzenou k porážce. V komunistickém Polsku, které nemělo sílu vzdorovat nové okupaci a jež bylo vývojem mezinárodní situace odsouzeno k mnoha letům nesvobody.

Přesto tvrdošíjně trval na svém postoji. Jinak to asi neuměl…

Maciej Ruczaj